Metz mají činely nasazené proklatě vysoko

Pokud se na serveru s vidlema v názvu označí nová deska jako „best new music“, přistupuju k ní s největší obezřetností, srovnatelnou s konzumací kávovinových nápojů z okopaného nádražního automatu. A než pít patoky, to si raději přetrpím absťák a doma zaleju poctivého turka. Debutové album METZ však doprovázejí přirovnání k Drive Like Jehu a The Jesus Lizard. A na to moje uši slyší jako lovné ptactvo na vábničku.

METZ. Francouzské město a taky tři hejsci z Toronta. Po odkroucené pětiletce, víceméně strávené funěním ve zkušebně, přišlo konečně společné vyvrcholení, stejnojmenná deska. Jedenáct nasekaných polen s průměrnou délkou přes dvě minuty. Kolem alba zlověstně krouží mnohohlavá recenzentská sekyra s pokřiveným, nepřesně vyřezaným toporem do tvaru hardcore. Avšak už od první písničky ne a ne zatnout. Její ostří totiž otupil punk rock a pošpinil grunge. Vezměte rané The Hives s „bleachovskou“ Nirvanou a nechejte je v pokojíčku stavět komíny z kostek. Máme? Pak na ně vlítnou dacani z The Stooges s Hot Water Music, všechno rozkopou a když je přijdete zkontrolovat, všichni balí retka.

Alex Edkins, zpěvák, antifrontman a utajený mladší brácha Grahama Coxona z plna hrdla vyřvává neradostné texty. Slova, která jsou vždy až moc jasná, až moc jednoduchá a špatně frázovaná. Dojmu, že jste to všechno už slyšeli a většinou lépe zformulované, se nechce odejít. Nepotřebuju se vyloženě cachtat v existencialismu, nicméně když Edkins utrousí „Don’t wanna swallow the pill!“, chtěla bych se třeba dovědět proč... Na druhou stranu, ty songy jsou chytlavé až hanba. Skočný otvírák Headache – těžký kytarový slejvák, který vás zastihne absolutně nepřipravené. Po chvíli zjistíte, že deštník stejně nemá smysl vytahovat a necháte se zbičovat provazy padajícími z mraku tvrdšího rocku. Ve zpěvem afektovaných Get Off a The Mule slyším smutnější imaginární béčka z Barely Legal od The Hives. Sad Pricks a Rats zkouší hrát na punkovou notu. Řekněme Hot Snakes s armádou kytarových efektů v zádech. Album v půli krájí instrumentální lo-fi binec Nausea – dle mého zbytečný kus, jednoduše nezapadá. Knife in the Water společně s Wasted začíná tak údernými riffy, že by se za ně ve své době nemusela stydět ani jedna parta ze Seattle Four. U bicích ve Wet Blanket si zase říkáte, že je jedině dobře, že neumí kousat. Přebasovaně agresivní Negative Space považujme v tichosti za poslední flák. U závěrečného songu se asi chlapům nepodařilo dopočítat závorek při pokusech o napsání „Sunn O )))“ a vzdali to s prostým --))--.

Jestli chcete zjistit, jak zní METZ naživo (celkem dobře!), neuklikněte se omylem na video s názvem Safe for Work Session – vánoční idyla z kanclu Pitchforku, kam tito Kanaďané zavítali oblažit svou hudbou místní staff (plebs). Při jeho sledování hrozí nástup obrovského pocitu trapnosti. Asi jako když poprvé (a bohužel ne naposled) potkáte černý Mercedes Vito, oblepený velkými nápisy metalového omylu Porta Inferi... Bezmoc, kýč a temné zítřky. V hlavě mi utkvěly jen červené mašle na dárkových krabicích a činely usazené poněkud neprakticky proklatě vysoko.

Přestože jsou si songy METZ nemálo podobné a při prvních tónech je lze mezi sebou vcelku snadno zaměnit, najdete tam posbírané kousky toho nejlepšího, co na sebe upocená punkrocková scéna za ty roky nalepila. Skličující energie s dobou účinnosti půl hodiny. Ty písničky jsou předvídatelné jako nestydaté chlapské úmysly a v takovém případě je vždy na místě důkladně zvážit, s kým mít tu čest. Ber nebo nech být.