MF Doom & Bishop Nehru: Padouch a jeho chráněnec

Když byla ohlášena společná deska sedmnáctiletého Bishopa Nehrua a nejznámějšího padoucha této části rapové galaxie, veterána MF Dooma, jejich spolupráce působila stejně překvapivě jako logicky. Maskovaný MF Doom si totiž své spolupracovníky vybírá nadmíru pečlivě. Na druhou stranu Nehru patří k vůdčím členům nastupující generace newyorské rapové renesance, která s přispěním vlastní invence hledá živnou půdu především v polovině devadesátek, čímž mimo jiné potvrzuje teorii o dvacetiletém cyklu hudebních vln. Rozdíl generací dává vzniknout vztahu mentora a žáka, který ve výstupním testu lekce pro pokročilé dostává náležitý prostor ukázat výsledky píle, talentu i odborného vedení. Většina lyrické složky je tak naložena na Nehruova bedra, zatímco Doom obstaral kompletní produkci a hlasem přispěl do zhruba poloviny tracků.

Začátek desky oznamuje jazzově laděné intro, pomalejší groovy a pro Dooma typické samplované útržky rozhovorů či proslovů, které v přesazeném kontextu působí často stejně vtipně jako ďábelsky. Kombinace, která nezapře důvěrně známý producentský rukopis. Doom se, až na jednu výjimku, dokázal oprostit od použití motivů známých z instrumentální série Special Herbs, kterou při jiných příležitostech neváhá bezstarostně recyklovat. Celkově osm nových beatů pak kromě zažitých postupů představuje také až překvapivě klidné a boombapové roviny. Především v nich zní Nehru nadmíru přirozeně, jak potvrzuje například v Mean the Most. Nejsilnějším výsledkem spolupráce na trase Londýn – NY je pak singlový Om, který jako návnada na desku fungoval dokonale i v naplněných sádkách revíru mladých talentů.

Z Nehruova lyrického projevu vysvítá nezpochybnitelná dospělost, která ani v náznaku není poplatná faktu, že desku nahrál v sedmnácti letech. Sám dobře ví, že očekávání mohou být svazující, a uprostřed dění, které si od jeho postavení nelze odmyslet, zabředá i do pocitů osamění a prázdnoty. Situace, kdy Nas, který byl s Illmaticem zázračným dítětem poloviny devadesátek, Nehrua považuje za budoucnost hudby, jistě potěší, ale tíhu očekávání ze sebe setřesete jen těžko. A mladý rapper to ví nejlépe. Jeho střízlivý pohled, který odmítá nekritické vnímání okolního světa nebo dokonce blahořečení materiálního hédonismu, se nebojí do love story protlačit trochu cynického odstupu, ukázat sebevědomou stránku, ale také nabrousit společensky kritickou břitvu. Flow s klidnou, ale důraznou dikcí se jen těžko oposlouchá, stejně těžko něčím překvapí. Tradice, nikoli experiment, je vůdčím motivem většiny mladé generace východního pobřeží. A tohle pravidlo Nehru ctí. Zároveň však ví, že před sebou má ještě trnitou cestu k tomu, aby neskončil v kolonce někdejšího velkého talentu. NehruvianDoom naštěstí není jen cennou položkou do hudebního CV, ale také důkazem, že je na správné cestě.