Mick Harvey intoxikuje ženy

Tma. Očekávání vibruje tělem jak basová linka Davea Richmonda. Cargo culte. Takový bude konec. Na ten je ale ještě čas. Zpět. Těžké rudé závěsy všude kolem po stěnách. Tedy spíše tušené. Světla. Záblesky. Mžitky. Jsem nad věcí, že? Tváře. Ženské, dívčí, vtahující. Kontakt. Zbav mne toho hvězdného prachu, šeptají a berou můj skafandr. Kdo jste? Kak Channthy a Xanthe Waite. Neznáme se? To je tak povědomé. Počkejte!

Záře. Plná. Blyštivá a svůdná. Stíny kymácejících se sklenic, sklínek a lahví. Stojany lamp ve tvaru dlouhých ženských nohou. Zdá se, že se pohupují. Společně s voskovou figurínou, s dívkou, do níž se vám rozpálené prsty vnoří tak nečekaně rychle. „Dámy a pánové, vítejte v opojení. V obraze čtvrtém. Muž mluvící skrze ženy. Odevzdejte se!“ V rytmu sladce poletujících pop-melodií se rozevírají tři předchozí, kritikou i publikem zbožňovaná plátna: Intoxicated Man, Pink Elephant, Delirium Tremens. Podle zasvěcených ostřejší a špinavější než nejčerstvější dílo, které vám jistě popisně a věcně také představí. Po mě to nechtějte. Užívám si opojení.

Potlesk. „Dámy a pánové. Poznali jste? Čas cukrkandlových tónů, krátkých sukní, elegantních vozů a osudových žen.“ Na pódiu začíná proudit řeka mateřského mléka z lůna australských obzorů, otevírají se žíly berlínských ulic a stěn. Povstává z nich muž. Tak klidný. Tvář takřka bez pohnutí. Vlčí ministr, bratr svatého Nicka, průvodce bojovnice PJ, otec Solomona, třímajícího na dlani mléčný zub. „Dámy a pánové, pan Mick Harvey!“ Zvedá ruku do výše očí a mírně vlní prsty. Objevují se v nich srdcové karty Juliette Greco, France Galle, Brigitte Bardot, Jane Birkin. Odkudsi shora se snáší truhlice a zaznívá směs Marseillaisy, milostných nádechů a tříštícího se skla. Francouzský národní poklad, ve tmavém obleku a bílé košili. Dav zašumí. Mick Harvey přistupuje k truhlici, ukloní se, poklekne a vsune všechny srdcové karty do léta vychladlých Gainsbourgových úst, levou ruku přikládá na jeho srdce, zapaluje bankovkou... Záblesk. Záblesk. Záblesk.

Je to tu. Důvěrně známý motiv kláves, smyčce, odsekávaná elektrická kytara, vzdechy. A ta puls zrychlující němčina! Ich Liebe Dich ... Ich Dich Nicht Auch. Nejvýraznější noční motýl současné berlínské scény, Andrea Schroeder, roztahuje svá křídla neproniknutelně a nečekaně rychle. Vábí, laská, oddává se, tiskne. Mick Harvey pomalu posunuje pravou nohu. Elegance, přesnost, očekávání. Jeho hlas je stále jistější a podmanivější, sám unese Lollipops i Les Amours Perdues. Společně lapí většinu naslouchajících při prvním střetu, stíny Jane a Brigitte se vznáší kolem. Z temného hlasu Andrey Schroeder vyhřezá obrys Nico uvnitř filmové Striptease, stejně jako lehký úsměv Catherine Deneuve v kdysi estrádním modrém světle God Smokes Havanas.

Řeka se slévá s žilou, ženy tahají ode dna mladíčky a sehnuté nad všepohlcujícím proudem jim dopřávají uvítání světa živých mužů pohledem do záňadří, vpichují jim nikotinové trny a podávají hostie nasáklé lihem. Hýčkají je na zadních sedadlech a v suterénech. A pak pijí v tichu. O samotě. A hodiny plní pláčem. Nana Mouskouri? Nikoli. Sophia Brous. Znáte se?

Seance vrcholí. Gainsbourgův duch je všude – v každém tónu, nádechu, barvě, šklebu. Ani náznak přemrštěné adorační nepatřičnosti, karikatury či nepochopení. Žádné přepisované dopisy. Zmrtvýchvstání se nekoná. Nikdo nezastaví umírání, ani Prevert v ústech sirény Jess Ribeiro. Krev se nevysává. Navzdory všem neonům, potlesku a pláči, řeka vzpomínek se dere pryč a zmítá tělem, zatím co on zůstává na břehu a vyje. Svá "kšá" smyslných milf bez akce. Vyje. Jak osiřelé psisko. Jak anglická cyklistka sražená střetem rozdílných kultur. A lesklým rolls-roycem. Cargo culte.

Dámy a pánové. Halucinace vyprchávají, řeky vysychají, žíly pukají. Opojné ženy zůstávají.