Milostné verše v minulém čase (Štěstí jistě přijde)

Z pravidelného konzumenta poezie jsem se stala náhodným svědkem. Čtení básní mi připadalo výstřední. Útlá knížka Marie Šťastné s podvratně zavádějícím (nebo snad věčně nadějným) titulem Štěstí jistě přijde je skvělou příležitostí, jak síle poezie opět naplno propadnout. Především pro její přímočarost: aniž by ve sbírce chyběly čistě poetické formy, většinou se jedná o útržky rozhovorů nebo lakonické glosy každodennosti. Vše se odehrává buďto doma nebo třeba v nemocnici, tedy v prostředí, které se pro básnění a priori nehodí. Knihu navíc graficky upravil delikátní typograf Martin T. Pecina., takže si v tramvaji netrhnete ostudu.

Marie Šťastná prokazuje dvojí talent: dokáže ochromit čtenáře drtivou silou svých veršů, aniž by potřebovala okřídlená slova. A její básně, podobně jako život sám, nenápadně naznačují pochroumanost ničivým vlivem společenského tlaku. Jedna z kapitol se ostatně jmenuje O pravidlech. A stejně poťouchle, jako autorka zvolila název knihy, pak s domnělými pravidly pracuje: direktiva kritické matky, nedojedené svačiny, dobře uvařeného oběda – „ať to hezky vypadá“. Brutální každodennost Marie Šťastné odhaluje drtivou sílu života v propletencích vztahů s ostatními lidmi.

Sbírka má místy až fotografický charakter: sledujeme stříbrné příbory, umyvadlo, verandu, vzpomínky na babičku vložené do polévky. Autorka dokumentuje svůj život, proměnu dívky v ženu, vztahy a nakonec i vlastní těhotenství. Se zdrcující upřímností hovoří o niterných pocitech, existenciální úzkost léčí vroucí polévkou a bolavými puchýřky na patře. Co se skrývá v názvu knížky, se zhruba vprostřed projeví: s narozením syna přicházejí nové emoce, „úzkost v břiše klesá na dno“, existenciální tíseň přechází do strachu o vlastní dítě. Štěstí jistě přijde – čteme v momentu stěhování. Není ale kdy na něj čekat, dny ubíhají frenetickým tempem, na poezii není čas, „mělo to být o rozkvetlých stromech“ a je to o dohánění termínů.

Marie se s úzkostí vyrovnává po svém: hnusnou chutí cigarety, vztekem, „díky kterému to vždycky zvládne“ – a nakonec i vlastní okoralostí, kterou dřív pozorovala u babičky a matky. „Ztvrdla jsem touhou po měkkosti“ je jeden z nejsilnějších veršů vůbec a také ten, který sbírku zastřešuje. Slyšíme zbytečné rozhovory, sledujeme smrt autorčiných přátel a nakonec i rozčarování z mateřství. Dojemně silný moment přichází s poznáním, že milostné básně zazní v minulém čase.