Mluvící hlava St. Vincent

Současná královna prog/art rocku sedí na růžovém plastovém trůnu, a ačkoliv její čtyřicetiminutová řeč působí sebevědomě, nesnaží se nám nic vnutit nebo nastolit. Annie Clark alias St. Vincent k nám promlouvá o svých pocitech, zážitcích a obavách. S novým albem se postarala i o novou vizáž - bílofialové natočené vlasy trčící geometricky do prostoru. Vše dohromady to dává smysl: "I like taking things that are conventional and then just bending them slightly."

Což zároveň vysvětluje, proč je taková pruda snažit se St. Vincent někam zařadit. Ať se rozhodnu jakkoliv, vím, že nepůjde úhledně složit do žádné škatulky, aniž by jí kus nevyčníval. Noise-popový song Huey Newton se po epickém intru zvrhne do synth-kytarového chaosu a gradujících zkreslených chórů. Stabilnější Prince Johnny a I Prefer Your Love mohou zas na chvíli evokovat Lanu Del Ray nebo Madonnu. Testosteronové drásavé skřípění kytar sice působí anarchisticky, ve skutečnosti za nimi stojí profesionalita a léta zkušeností. St. Vincent dál staví na mistrně zvládnutém řemeslu (čti znásilňování strun). Živě je to ještě zajímavější, obzvlášť s nápaditou divno-choreografií sehranou s Toko Yasuda.

Nabízí se předloňská spolupráce s Davidem Byrnem (Love This Giant, 2012), takový zářez dokáže člověka ovlivnit, a Talking Heads tak zavanou z různých směrů: robotická image, motiv loutky, reakce na ožehavé téma odcizení v digitálním světě. Nesklouzne ale k patosu, zejména díky sarkasmu a sklonu k bagatelizování. St. Vincent vydává své texty za přepsané osobní zážitky a verše jsou občas až překvapivě doslovné.

Annie Clark se po letech odpoutala od labelu 4AD a zároveň jako by prošla jakousi dozrávací kúrou. Ve srovnání s předchozí sólovou deskou Strange Mercy (2011) je eponymní St. Vincent dospělejší a uspořádanější, což se odráží i ve skromnější paletě nástrojů. Na Strange Mercy sice byly nekompromisní hity, nové album zase překvapí jednolitou tváří a zajímavými melodickými nápady bez zdlouhavých momentů. Je tu důraz na rytmus, je to tanečnější, fajnové. Zároveň nejde o nic inovativního nebo přelomového. Všude je cítit autorský rukopis, typickými vysokými vokály počínaje a kostrbatými kytarovými riffy konče.

Oh what an ordinary day

take out the garbage, masturbate.