Mnohojediný Nod Nod

Ačkoli se v poslední době zdá, že těžkotonážní zádumčivý metal sázející na sílu riffu je příchutí sezóny, kurz stoupá i příbuznému occult rocku a psychedelickému heavy; sludge metal s kolosálním zvukem nemá v tuzemských močálech hojného zastoupení, vzrůstajícímu trendu navzdory. To není špatně, ani dobře. Domácí muzikantsko-fanouškovská platforma, jak říká Projekt mlha, „nemá škatulku drone, nemá škatulku post-metal“, a stejně tak nemá ani visačku pro sludgeové záležitosti. Na výběr je tak kompromis s doom metalem, jenž je příliš široký, nebo s příliš specifickým stoner rockem. Nod Nod se zaštítili kombinací downtempo-noise, což vystihuje jejich kořeny i přesah, ale hlas kytar už od otvíráku hovoří jazykem Eyehategod a další pomalé jižanské oceli.

Možná už je to trapné a otřepané, přirovnávat každou kapelu, ve které zpívá Veronika, k Portishead. Kdybych ale tvrdil, že jsem si během poslechu debutové desky Nod Nod neřekl „takhle by možná zněli Portishead, kdyby začali hrát těžké heavy“, strašně bych lhal. Tím nechci říct, že by hudební přesahy sahaly k trip-hopu. Proč raději nepoužít přiblížení k Battle of Mice? Ostatně, stejně jako Julie Christmas, i Veronika je žena mnoha hlasů. Není to sice výstřel do tmy, zároveň jsou ale Battle of Mice příliš šibnutě temní, freaky, chcete-li, aby takový příměr bylo možné brát doslova a bez rezerv. Jde mi spíš o vyjádření toho, že to není hudba jednoho uzemňujícího výpadu, a přesně se v tom odráží „trosky kapely Veena a základy Five Seconds to Leave“. V obou případech kapely, které pracují s náladou, atmosférou a jejich proměnami.

Nakonec tak osobitý drobnopis, jaký si Nod Nod za tři roky existence vypěstovali, nemá valného významu patologicky pitvat. Jak si tedy „poradit“ s hudbou, která se vymyká schématům, zažitým pravidlům a rozpíná se vlastním směrem? Už na dva roky starém záznamu skladby Soldier je cítit jistota a studiová verze se vlastně nijak zvlášť od nové neliší. Když přestanu kroužit nad orlím hnízdem, svébytnost nejvíce tkví v hlasové i instrumentální rozmanitosti a momentech, u kterých si jako posluchač neříkám „dobrý, ale už jsem to někde slyšel“. Možná se u nás nekoná mohutná sludgeová renesance, když už ale v tuzemském bahnu něco zabublá, vydá to za mnohojeden.