Modest Mouse na cestě odnikud nikam

Přestože jejich popularita pořád stoupá, Modest Mouse jsou zároveň neustále zatracovaní. Za přechod k major labelu, za vyměklý sound, za náhlý pozitivismus a s poslední deskou - poprvé ve své historii - za neoriginalitu. A tentokrát vcelku oprávněně.

Řekněme si to hned a na rovinu. Strangers to Ourselves je donebevolající a průserově drzá sebevykrádačka. A neobstojí ani přivření uší nad nějakou skladbou, asociace na starší písně se objevují v průběhu celého alba. Na druhou stranu Modest Mouse mají patent na tak osobitý zvuk, že je až ohromující, že se nepotopili do opakovaček už dávno. Kapela je sice v plné síle, ale Isaac Brock najednou působí, jako by se zastavil a rekapituloval. A vypadá to, že jeho posun byl jen domnělý. Že vlastně nikam nedošel a nic neobjevil.

Snad i proto v textech občas naťukne skořápku starších písní a v jeho hlase zazní Ugly Casanova, jindy zaskočí atmosféra starších nahrávek. Zakvílení překrásně syrové kytary, strohý repetitivní riff, mimoděk odříkaná melodie jsou beze smyslu, jako bloudění mezi prázdnými horizonty. Křečovitá snaha neupustit od pracně vybudovaného soundu vede k neustálému lovení amuletů Good News for People Who Love Bad News a We Were Dead Before the Ship Even Sank po kapsách.

Deska je roztěkaná, jako by nevěděla, kam dřív, který směr je ten správný. Kam teď? Jít dál? Nebo zpátky? V hlavě je cítit zmatek a rozhořčení, sucho v krku narůstá. Skladby mají úzkostný strach gradovat a excentricky vybuchnout, což je neuvěřitelná škoda, protože mají potenciál explodovat a rozstříknout se po krajině. Nic na tom nemění ani nástrojová zdatnost Toma Pelosa, ani čerstvá krev a první „myší“ žena Lisa Molinaro.

Při tom všem Strangers to Ourselves není špatné album, protože Modest Mouse nejsou obyčejná kapela. Štědré aranžmá skladeb vás přiková k bednám na hodiny, v písních je pořád co objevovat a to, co se jeví jako nepořádek, je po chvíli pečlivě rozmyšlený výkres, dle kterého rostou jednotlivé kusy desky do mohutnosti skal v Monument Valley. Milým překvapením je hravá basa Russella Higbeeho, který nahradil duši kapely Erica Judyho. Tuhle silnou náhradu jako by ateistickému křiklounovi z Issaquah seslal sám duch svatý.

Dosavadní práce Modest Mouse vedla k tomu, že jejich desky musí čelit tomu nejpřísnějšímu pohledu. Nízká kadence alb zase znamená, že i Strangers to Ourselves představuje skutečné potěšení při hledání neoposlouchaných písní o bezradných, bezcenných a zbytečných životech. A to i přesto, že o nich vypráví tak trochu bezradné album.