Monikino Kino mezi létem a podzimem

Vydat album s názvem Prázdniny prvního září se může zdát jako zlomyslnost nejtěžšího kalibru. Po chvíli poslechu je ale jasné, že tenhle popík nebude žádné letní juchání.

Melancholický zlořád, který se Prázdninami táhne, je výsledkem fúze Petra Marka a Moniky Midriakové. A přestože se jejich práce (samozřejmě) doplňuje a kříží, jsou jejich role rámcově vymezeny. Petr s Moničinou korekcí obsadil texty, s hudbou to bylo naopak. Fakt, že má deska nádech nadcházejícího podzimu ale neznamená, že budeme poslouchat plačky. Její charakter je nenuceně upřímný, melancholie posmutnělá a radost bez zábran tančí skrze babí léto. Vzkazy na letních pohlednicích jsou psány čitelným a jasným rukopisem.

Monikino Kino se asi jen těžko bude vyhýbat komparaci s MIDI LIDI. Ačkoliv hudba převážně není Markova práce, místy jako by přemýšlela nad archetypy Hastrmans, Tatrmans and Bubáks. Monika je ale prostší, hlavní důraz míří na preciznost a čistotu zvuků. Žádné kudrlinky a žádné „navíc“, je znát, jak je každý tón pečlivě zvažován, a přitom netrpí sterilitou. Prázdniny nejsou fádní, ale jemné.

Navzdory dostatku pokory a komornosti se nebojí čas od času dupnout do rytmu, podstatnější je však opatrné kolorování. More v noci zní, jako když Dick Dale sedí u noční pláže a v prstech mu vibrují drobné a periodicky přicházející vlnky klidného oceánu. Tahle atmosféra začíná už v předchozí skladbě Desiatu noc pri mori, startující druhou třetinu desky. Jako by Petr a Monika využili hyperfokální vzdálenost a koncentrací do těchto míst proostřili i celý zbytek alba.

Díky tomu neuniká přirozený Moničin zpěv. Věcnost jazyka mu sluší a lyriku pro něj Marek sestříhal přesně na míru z všedních chvil malé velké duše. Hlas se nikde neztrácí, neutápí, ani na sebe nestrhává pozornost, chvíli se houpe na jímavých melodiích, pak odpočívá v elektro repeticích. Čas od času hudba zavrní nábojem tak, že se vám zvuk honí hlavou ještě dlouho po skončení, těžiště je ovšem v poetickém vyjádření a lehkosti.

Prázdniny jsou v kontextu tvorby Petra Marka odvážnější překvapivě díky klidnějšímu přístupu, navíc hudba Moniky Midriakové je z jiné dílny než jeho hlavní formace. Přívětivá, komorní, a přesto sebevědomá a důmyslná. Nabízí pocity melancholie nad něčím, co končí. Možná to není nic objevného, ale pocit je to pořád silný.