Samozřejmě přeháním – ti dva byli sehraní a věděli, co od sebe vzájemně čekat. Věděl to i vkusný geometrický šetřič obrazovky za nimi.
Když už jste mysleli, že přišel vrchol, zvuk ještě zmohutnil. Elektrickou kytaru fixovanou na jedné figuře laminovalo vše ostatní, což byly samply a bedy a podklady a rozklady protékající mezi laptopy a mixážními pulty na obou stranách pódia. Nad nimi se do melodického hluku skláněli Fennesz i Alva Noto a každý po svém ho způsobovali. Archa se třásla, Archa jim v tu chvíli podléhala.
Jindy se skrze pravé křídlo rozpraskal led, možná opravdový, možná field recording ledových ker tajících čtyři tisíce kilometrů od pražského Poříčí. Fennesz jim nabídl reverb tak velkorysý, až člověku klimatická změna na okamžik přišla jako báječný nápad. Unést vás z vašeho času a prostoru je to nejlepší, co podobná hudba dokáže.
V mé hlavě jsme zároveň dílem večera nadepsaného Continuum spíš jen bloumali. Nejvíce když Fennesz nahodile laškoval se strunami své kytary a Alva N. ho sice odnaproti pozoroval maximálně soustředěně, ale jako by snad taky přemítal, kdy už zazní něco pamětihodnějšího. Samozřejmě přeháním – ti dva byli sehraní a věděli, co od sebe vzájemně čekat. Věděl to i vkusný geometrický šetřič obrazovky za nimi. Rozpaky nastaly, když jsme to věděli i my v publiku.
Fenneszovo kytarové prokrastinování chvílemi znělo jako Neil Young rozpomínající se, jak to vlastně hrál na svém kongeniálním soundtracku Mrtvého muže. Rozpomínající se z kazety, kterou mu padesátkrát překopíroval William Basinski. Alva mezitím zkušeně operoval mezi laptopem a mixem a efekty a krabičkou, co vypadala jako malý tranzistorák, ale čím přesně se jeho multitasking propisoval do kontinuální zvukové materie, jsem si spíš domýšlel a natahoval uši k dalšímu rytmickému prvku, který mě zase odnese pryč.
Letmo sbírané pocity po doznění přídavku napověděly, že Praha už od každého z mužů na pódiu zažila silnější sólové chvíle. I tyhle společné bylo příjemné si odestát, ale taky mohl člověk sedět doma a pustit si přes sebe Evening Star od Frippa s Enem, Elysian Mourning od mars kumari a „iceberg crashing in Diskobay, Greenland“ z YouTube. Samozřejmě by to nebasovalo tak výživně, jako když se parádní soundsystém Archy – už jen kvůli němu si zaslouží to plusko ve staronovém názvu – prohýbal pod rozkošně hlubokými frekvencemi, kterými ho krmil Alva Noto.
„No toto!“ zavtipkovali jsme si ve foyer s přáteli. A co Sakamoto? Pokud se ptáte, jak byla v tomhle všem vetkána předloni zesnulá legenda, jejíž památce aktuální tandemové vystoupení slouží, ptáme se společně. Já slyšel hlavně Younga.
Nedělní a současně závěrečný program festivalu Metronome, letos poprvé na letišti v Letňanech v Praze, se dále držel horka. Hudebně tentokrát vsadil zejména na indie popovou a rockovou notu. Tři stage zaplnila jména známá i méně známá, která Praze naplno odhalila svůj nemalý potenciál.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.
Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.