Muse (potřetí): Originálně neoriginální The 2nd Law

Měkkej popík. Jů Tů. Tvrdší popík. Hromada oktáv. Red Hoti. Ještě tvrdší popík. Queeni. Rozladěný Red Special. Neobvyklá míchanice diskotékových rytmů, rockových kytarových riffů, symfonického orchestru, dubstepu, kýčovitě pompézní opery, funky a nesčetného množství dalších stylů a žánrů, přímo úměrná k totální rezignaci na sebemenší logickou následnost. Na to všechno se dá narazit při poslechu nového alba Muse, britské trojice, která vnáší něco alternativy do komerčního mainstreamu už od poloviny devadesátých let.

The 2nd Law vyšlo tradičně tři roky po vydání předchozí desky. Otevírá ho skladba Supremacy, jejíž úvodní zvuky navozují atmosféru setmělého kina, kde právě skončily reklamy a začíná se promítat zbrusu nový akční trhák ve stylu bondovek. Bohužel je zanedlouho vystřídá kýčovitá rádoby opera, aby se vše po chvíli vrátilo zase zpátky k Bondovi, ale doplněné o dechy à la Ennio Morricone. Těžko se dá věřit tomu, že to ve výsledku nezní špatně. Druhou skladbou je zároveň druhý singl. Madness, opatřený dojemně nepochopitelným videoklipem, představuje měkčí popík, připomínající dokonce Katy Perry nebo Lady Gaga, v tom lepším případě se vám vybaví U2 - ale pořád ne s takovou jistotou, s jakou vám je připomene éterický slaďák Save Me. Nebo Big Freeze neboli Sweetest Thing přes pár kopíráků. Panic Station je tou skladbou, která okořeňuje album trochou funky. Spolehněte se, že vám hned ze začátku připomene Red Hot Chilli Peppers – pokud ne, vraťme se ke Queen a jejich Another One Bites the Dust nebo Dragon Attack. Až mě mrzí, že musím napsat, že Queeni se mi vybavili i při poslechu Survival. A to hned po páru prvních tónů smyčcové a klavírní předehry, která je na desce oddělena od skladby samé – zřejmě proto, aby ti, kteří si The 2nd Law koupili z pocitu nutnosti, že tuhle desku musí mít, jelikož je na ní skladba Survival, která byla složena pro letošní Letní olympijské hry, našli to, co hledají... Pokud by se na albu přece jenom dala najít nějaká žánrová návaznost, to, co by z ní nejvíc vyčnívalo, by byla předposlední skladba The 2nd Law: Unsustainable: tahle bouře elektronických zvuků postavená do kontrastu se smyčci a sbory, které doprovází rytmicky namixovaný monolog moderátorky hovořící o apokalypse, je zároveň důkazem toho, že předešlé strašení, že se nechávají inspirovat dubstepovým průkopníkem Skrillexem, se stalo skutečností... Mezi světlejší a originálnější momenty desky patří Liquid State, jedna z těch tvrdších a rockovějších, přesto elektronických, potom pomalejší Explorers a do třetice depresivně působící skladba Animals, a to i přesto, že opět vyvolává dojem, že posloucháte jinou kapelu, tentokrát Radiohead.

Při poslechu The 2nd Law si nejde nevšimnout kromě nespočtu melodií, riffů a motivů silně připomínajících o generaci starší miláčky příznivců populární hudby také častého užívání jednoduchých a ohraných kompozic, které v posluchači snadno vyvolají dojem ,,že už to někdy slyšel...“. Je to škoda. Samozřejmě že je super, když se nějaká kapela inspiruje svými vzory, ale když už se o Muse začíná mluvit jako o ,,revivalu Queen“ (popřípadě U2), nehodilo by se popřemýšlet o tom, jestli už se nezačíná překračovat hranice, kdy se inspirace ještě dá nazývat inspirací. Nicméně i přes to všechno je nutné uznat, že The 2nd Law je povedenou nahrávkou, která má šance na ohromné úspěchy, a to hlavně (ale nejen) v jejich domovské Británii: co víc by mohlo dostat do varu tamější mládež, jejíž rodičové vyrůstali právě na Queen nebo U2? Navíc by se ze skladeb alba rozhodně mohl stát parádní koncertní zážitek. O tom se koneckonců můžete přesvědčit 22. listopadu: Matthew Bellamy, Dominic Howard a Chris Wolstenhome přijedou zaplnit pražskou O2 arénu.