David Fincher, muž, který si zahrává s ohněm

Je zbytečné pochybovat o tom, že David Fincher je tím nejpovolanějším režisérem pro nově zpracovanou adaptaci prvního dílu knižní trilogie Stiega Larssona Milénium. Mnohem zajímavější je položit si otázku, zda-li Fincher překročil vlastní stín, v jakých momentech se mu podařilo látku aktualizovat či překonat? Podařilo se mu to vůbec?

V souvislosti s filmem Muži, kteří nenávidí ženy bývá Fincherovi vyčítáno, jak mechanickým a vyšeptalým způsobem propaguje vlastní trademark, naplňuje formát obligátně temného, avšak ryze zakázkového thrilleru. O nezdravosti hollywoodské rutiny a záměrné recyklace může svědčit kupříkladu nejnovější verze Alenky v říši divů, v níž se osobitý styl Tima Burtona rozmělnil a rozložil na řadu formálních „výkřiků“, jež pojí snad jen sterilita a příliš nápadná vypočítavost. Stejně tak se i David Fincher propůjčuje titulu, který na jedné straně nabízí určitou prestiž, ale zároveň vyžaduje sebejistý a osobitý režijní rukopis. Oproti jiným režisérům dokáže Fincher do jisté míry odhlédnout od dosavadních postupů a hledat nové a progresivní stylistické figury. Charakteristický smysl pro detail, až obsesivní sklon k perfekcionismu jsou toho dokladem. Pro diváka je hollywoodská adaptace Larssonova románu delikátnější, protože zevrubnému srovnávání se švédskou verzí se vyhne jen málokdo. Skutečnost, že se nejedná o Fincherův původní snímek, nýbrž o zjednodušenou a zpopularizovanou verzi evropského vzoru, pak v rovině povrchního přístupu oslabuje nejen její dramatický efekt, ale i výsledné kvality.

Pochopitelně došlo k posunu, otupění či úplnému vypuštění řady motivů, které jsou velmi podstatné v knižní předloze. Nevyniká tak paralela s nacistickou minulosti, která stále rezonuje švédskou společností, a bohužel ani hierarchie a složité vztahy uvnitř rodiny Vangerů. Dokonce i povaha detektivní zápletky je svým způsobem „vyprázdněná“ a z hlediska žánrové výstavby nepříliš podnětná. Blomkvistovo hledání vraha mladé dívky vede k rozkrývání neobyčejně krutých vazeb mezi členy její rodiny, ale i konstituování citů mezi ním a výstřední hackerkou Lisbeth. Ve švédské verzi je tento vztah založen více na fyzické přitažlivosti a pudovosti, méně pak na prohlubování citů či radikální proměně charakterů. Nepříliš věrohodný vývoj, kterým postava Lisbeth prochází, lze i proto vnímat jako úlitbu americkému publiku, jako snahu obrousit ostré hrany, které postavy odcizují a v jistých ohledech takřka dehumanizují.

Pravdou je, že dramaturgii příběhu neustále předbíhá forma, řemeslná preciznost projevující se zejména v dokonalé souhře obrazu se zvukem. Zde vyniká esprit Fincherova stylu, který je dobrou známkou a jediným řádným smyslem amerického remaku. Zaujme vystižení genia loci švédské krajiny, jejíž obraz se nejednou blíží takřka černobílému pojetí, ale především pak důsledně rozehraná atmosféra strachu a stupňované paranoie. Temnosvitové kompozice, záměrné snímání postav jen jako pohybujících se siluet, ale i záběry z bezpečnostních kamer či detailní zkoumání fotografií, mnohonásobně zvětšený rastr fotografického materiálu rozpouští pevné kontury – to vše vytváří specifický filmový prostor, v němž pulsuje napětí, a to i navzdory úspornějšímu tempu.

Zcela neobyčejnou zkušeností je zvuková stránku filmu. Nejenže ruchy velmi hladce přecházejí v hudební doprovod a opačně, především se jim ale dostává neotřelého designu a nových konotací. I proto je vynikající scéna krádeže ve stanici metra doprovázena pouze hyperbolizovaným hlukem z lidmi přeplněného prostoru. Lisbethin křik nahrazuje ostrý zvuk brzdícího vlaku a vytváří až jakousi industriální plochu po okraj naplněnou velmi nepříjemnými pocity.

Fincherova depresivní studie pokřivené morálky a společnosti je možná filmem s nemilými kazy, ale i navzdory tomu si zachovává zřetelný rukopis. Civilismus švédské verze jde stranou, působivost díla stojí a padá s atmosférou, kterou nezaručuje ani tak zápletka sama o sobě (ta vyznívá podstatně hůře než ve švédském zpracování), nýbrž režisérův cit pro drobnokresbu. Thriller sice slibuje více vzrušení, než ve výsledku nabízí, nicméně i slabší z řady Fincherových filmů stále vyniká nad mnohými.

PS: Úvodní (ne)bondovská titulková montáž je brilantní. Při jejím sledování jsem si uvědomoval, jak moc rád bych od Finchera viděl abstraktnější snímek – rozplynutí v rytmu a ohledávání textury filmového obrazu.