My stále hledáme štěstí (U nás v garáži)

Když mi bylo čtrnáct, poslouchal jsem Hrdiny nové fronty, Psí vojáky, Dybbuk, Garáž, sehnal skvělý pokoutní „bootleg“ Majklova strýčka, ještě než se přejmenovali na Michael’s Uncle, ještě než Monitor začal ždímat dobové záchvěvy. Rozuměl jsem tomu sotva půl, rozuměl jsem tomu sotva vůbec, ale na něčem vyrůstáte, s něčím rezonujete. Pak jsem pár let žil v domnění, že kapely se přežily, stejně jako jejich písničky, že už neosloví nikoho kromě pivních mániček a zavile šťastných nostalgiků. S uchvácením jsem sledoval manickou vlnu zájmu o Psí vojáky pár let předtím, než Filip Topol zemřel, ale už předtím se většina formací začala dávat zpátky dohromady. Nová deska „dívčích“ Zuby nehty, která bezprostředně navazovala na Dybbuk, vyšla před pár dny. Písničkový soundtrack k filmu Listopad Garryho Keitha Griffina (premiéra v listopadu) vychází z českého undergroundu, nové vlny a punku, které reinterpretuje dvojice Václav Havelka (Please the Trees) a Martin Tvrdý (Bonus), nedávno spolupracující na projektu Were Mute. Znalost původních verzí vám může zamotat hlavu, ale není vůbec nutná, abyste plně docenili jejich kouzlo. Pokud nebudete trvat na tom, že bufetky, které jste nosili v té době, mají svou vzpomínkovou hodnotu, že fungují jako mentální artefakt. A pokud vám není přes třicet, ještě lepší. Prizmatem mládí.

Co by mohlo mást a zavádět, je celkový pocit, který je emocionálně neveselý, ale nikdy nemůže být řeč o nostalgii nebo sentimentu, na tuhle vlnu nenaskočíte. Staromilci neprominou a nesrovnají se ani se změnou tempa, v němž se většina skladeb odehrává, pro novou generaci by to mohl být nový pocit, průhled do minulosti, sklíčko, které neznají. Ale hlavně skvělé, originální songy. Srovnání s původními verzemi není na místě, garáž Tvrdý-Havelka pracuje na jiné oběžnici. Doufám, že se objeví i hlasy, které budou tvrdit, že jejich krásné nové stroje mají jinou duši, že punkově nihilistická agrese HNF je daleko silnější v křehkém pootočení, že Sny jsou ještě somnambulnější než od Fiction nebo že Žiletky působí s novou, netušenou silou. Ale o to ani nejde.

Jde o to, že texty pevně ukotvené v jiném režimu, v jiné době se vynořují s nečekaně aktuálním vyzněním. Některé skladby se vyjevují jako existenciální, nadčasové, když přišly o svůj „taneční“ potenciál (Garáž), punkový nátlak (HNF) nebo baladickou hymničnost (Psí vojáci), i když právě u Žiletek tenhle fakt nepřekvapí, daleko dráždivější je krystalická verze s nezvykle volenými klávesami/syntezátory a chvějivou fistulkou. Hudební tvar je to, co vám promne oči do jiného rána, ať už je to drum’n’bassové lo-fi Ale čert to vem (Dybbuk), dirty country s foukací harmonikou a hutnými syntetickými basy v případě Co ty jsi zač (Dr. Max?!?), nebo dream-popový minimal pražské klukoviny Brixton (Panika; zároveň předělávka clashovské klasiky Guns of Brixton, cover na druhou). Soudobě platný je jak pouliční vztek, tak všeobecné odmítání „jiného“, nemluvě o utopických představách. Pak už záleží, k čemu máte nejblíže.

Protože valcha Svět se posral je song-bumerang a právě mě dohnal. V patnácti jsem si chtěl vymlátit mozek o zeď, protože tlačil a ani za nic nešel namačkat do záhybů hlavy, moc malý, moc velký, adolescentní nevíra v cokoliv a psychosomatické rozčarování hledalo důvod a smrt všeho. Ve čtyřiceti je to tu znova, síla písně i síla doby, důvody se mění, ale jen zdánlivě. Existenciální marnost je jako trvanlivé mléko, v krabici lidského těla má svoji věkovitou platnost, společnost se mění jen podle nasvícení mince a všechno ostatní je stejné jako jiné, ať už máte děti nebo hledáte práci, ať už máte pochybnou důvěru k životu jako takovému. Jsem Tvrdý, jsem Havelka, sedím v garáži, v lodně mezi nohama se cukaj vnitřní orgány, nikde živé duše, jen myšlenky narážejí do plechových dveří. Za nima není nikdo, vím to, díval jsem se. Už před dvaceti lety. Jsem v garáži, hned vedle je dům, za ním potok a potom město. Čas je mýtus a chronologie zdání. Buším na vrata.