Na Brodeckovu zprávu by se nejraději zapomnělo

Román francouzského spisovatele a filmového režiséra Philippa Claudela Brodeckova zpráva uzavírá pomyslnou trilogii věnující se peripetiím a krajním situacím, jimž je člověk nucen čelit v období před, v průběhu i následujícím po válečném konfliktu.

Tempo knihy je z počátku pomalé až rozvláčné, podobně jako by netrénovaný rekreační cyklista ztékal vrcholy horských velikánů, o to víc nabírá na obrátkách v druhé polovině. S přibývajícími stránkami množství prvotně nezodpovězených otázek nabývá jasnějších kontur, čtenářovo bloudění v neosvětleném labyrintu se stává snadnější díky Ariadnině niti, kterou mu Claudel podává skrze Brodeckovu osobu, tedy vypravěče i tvůrce požadované zprávy.

Ta je u Brodecka (nedokončil studia, ale přece jen studoval) „objednána“ vesničany a má pojednávat o zavraždění cizince Anderera, který po blíže neurčené válce (čtenář ji dle indicií může snadno dešifrovat) přijíždí do jakési bohem zapomenuté vsi, v doprovodu koně a osla. Anderer je pro domorodce zosobněním neznámého a nepřátelského elementu, který svou existencí „rozbíjí“ neměnný klid, zažité stereotypy a zaběhlou homogenitu. A to se neodpouští – ani v dnešní době.

Krom sepsání vražedné události Brodeck paralelně sepisuje i svůj příběh, prolínající se s životem na vesnici. Zároveň odhaluje charaktery lidí vystavených dějinným turbulencím a události, na které by místní obyvatelstvo nejraději zapomnělo. Cizinec, jenž se ve vesnici usazuje, tyto „duchy minulosti“ nevědomky vyvolává: „A uviděli to. Uviděli sebe. Obnažené. Uviděli, co jsou zač a co napáchali. Uviděli v Andererových kresbách to, co jsme tam viděli s Diodémem. A pochopitelně to neunesli. Kdo by to unesl?“

Claudel se ve svém románu mimo jiné dotýká otázky volby a přežití. Přežití nejen jednotlivce, ale i celé skupiny – za cenu výběru obětního beránka: „Dospěli k přesvědčení, že oni jsou Rex flammae, ti slavní motýli, o nichž mluvil kapitán, a že na to, aby přežili, potřebují ze svého středu vypudit ty, kteří k jejich druhu nepatří.“ Začarovaný kruh, jenž se uzavírá. Stále a dokola.

Totéž platí i o charakteru člověka v nestandardních situacích, rámce slušného chování se rozpadají na padrť. Z Claudelovy knihy „dýchá“ odkaz Wieselovy Noci i Kosinského Nabarveného ptáčete; Brodeckova zpráva svou literárním stavbou a stylem – podobně jako neviditelné víry v neznámých vodách – čtenáře stahuje pod tajemnou hladinu drásavého uměleckého díla.

Díky Claudelovu románu neožívají události pouze literární – každá země a její obyvatelstvo má své historické údobí, vlastní Brodeckovu zprávu, se kterou se potýká a na kterou by nejraději zapomnělo. Brodeckova zpráva je v dnešní době knihou více než aktuální: vše, co vybočuje a je odlišné, je okamžitě označeno za podezřelé, v horším případě za nežádoucí. Tento postoj má za následek spokojené rochnění se ve vlastním zahnívajícím rybníčku, u kterého hrozí, že přítok čisté pramenité vody jednou vyschne.