Na vrcholu (Deftones)

Kalifornští Deftones jsou už od desky White Pony (2000) více než jen alternativa. Vytvořili vlastní subžánr, který v podstatě do teď nikdo nedefinoval, svým experimentálním přístupem dokáží vnutit indie snobům metal. Po dekády si udržovali kultovní status a nyní se překvapivě stávají mainstreamovým fenoménem. Vyprodané koncerty i dominance v Billboardových chartech? Vlna popularity je kombinací kulturních posunů, digitálních trendů a samozřejmě stylu kapely, který dohonila doba. Forbes píše o tom, jak Deftones okouzlili generaci Z, která si je našla skrze skladby jako Sextape, Change (In the House of Flies) nebo Cherry Waves. Jejich hudba je na sociálních platformách všudypřítomná, úcta k nim je hmatatelná v metalové i alternativní komunitě. Na přezdívku Radiohead metalu reagoval dvaapadesátiletý frontman skupiny Chino Moreno s pobavením, ale pochopením.

Dlouhých pět let po vydání poslední řadovky Ohms a kulatých třicet po debutovém Adrenaline přichází s Private Music. Desátá deska, s bílou užovkou na obalu, potvrzuje velikost kapely a spíše než nostalgické vzpomínání připomíná dělání všeho více promyšleně, precizněji. Deftones ji popsali jako meditaci o „krásách a nebezpečích přírody a cestou za hranice fyzického světa“. Chytlavé melodie, trhavé syntezátory a Morenův vzletný vokál prokládaný masitými kytarovými riffy Stephena Carpentera stále rezonují. Moreno se po dlouhé době vrací k mluvení až kázání, které míchá s procítěným zpěvem: „Can you feel it?” (Locked Club)

Neochota Deftones najít za Chi Changa, předčasně zesnulého basáka, trvalou náhradu, respektive uznat Sergia Vegu jako plnohodnotného člena, vedla k jeho k odchodu ještě před začátkem nahrávání. Komentoval to pouze zdvořilou frází „jsem vděčný, ale neměl jsem kam růst”, zatímco ho střídal Fred Sablan, který dříve spolupracoval s Marilyn Manson nebo Chelsea Wolfe. Katastrofická Ecdysis o tom, že se planeta svléká z kůže, má asi nejblíže k tomu, kdy se Deftones dostali k environmentálnímu komentáři „This town becomes a lake!”, a Sablanovy chytlavé basové riffy zde zní jako ty od Changa z dob Adrenaline. Návrat k první desce je patrný i v Cut Hands, rap-metalové energické frajeřince plné bolesti a agrese.

Během nahrávání – naštěstí až v době, kdy Moreno desku dochucoval vokály – zjistil Carpenter, že má cukrovku druhého typu. Při vystoupení Deftones na Coachelle 2024 se cítil tak špatně, že málem zkolaboval. Začal žít zdravě, razantně zhubl, kvůli problémům s úzkostí ale přestal létat, a v Evropě ho tak už neuvidíme. Produkce se opět ujal Nick Raskulinecz (Foo Fighters, Alice in Chains, Korn), který s kapelou spolupracoval již při Diamond Eyes (2010) nebo Koi No Yokan (2012). Carpenterovy disonantní riffy jsou toho krásným příkladem, dokonalá harmonická souhra vždy překvapí nějakým detailem při opakovaném poslechu.

Pomalá balada s hypnotickými vrstvami kytar I Think about You All the Time je intimní srdcovkou o lásce ve stylu skladeb Sextape a Cherry Waves, síla zatím posledního singlu Milk of Madonna má blízko náboženské extázi a je na metalovou skladbu neuvěřitelně emocionální. Samozřejmě se hned po vydání vynořila nepotvrzená teorie, že je skladba jakousi poctou i poděkováním, že jim Madonna, svého času šéfová Maverick Records, dala před třiceti lety šanci a podepsala s nimi smlouvu. Kapelu prý měla od počátku v oblibě a chodila na jejich vystoupení. Závěrečný song začíná neobvyklou polohou Morenova hlasu, zní téměř jako Leonard Cohen, zatímco Cunninghamovy bicí jako by odtikávaly poslední chvíle před smrtí, Departing the Body… Konec desky o odchodu a očekávání.

Private Music se ohlíží zpět, ale zároveň stojí pevně v současnosti. Je potvrzením statusu kapely, vzpomínání není sentimentální, vyhýbá se aktuálním klišé a působí uceleně, bez dominantního songu. Album plyne jako souvislý příběh, kde každá skladba přispívá k tématům transformace, vzpomínek a vnitřního konfliktu. Deftones jsou tu ve vrcholné formě.