Nacházet poetiku v nehostinném prostředí (Margo Cilker)

Debutová deska americké písničkářky Margo Cilker navazuje na tradici country, usazuje nás do houpacího křesla na verandě, zatímco nad volnou krajinou zapadá slunce a po prašné cestě projíždí rezivějící pick-up. Idylické záběry jižanského života ale Cilker zároveň předhazuje feministické kritice.

Během svých cest po odlehlých koutech USA a Španělska si Margo Cilker zaznamenávala své vlastní zkušenosti z nomádského způsobu života i příběhy místních. Každodenní starosti i radosti, stejně tak jako dechberoucí přírodní výjevy, pak věrně zvěčňuje na debutu Pohorylle. Díky barvitým popisům a smyslu pro detail se při poslechu ocitáme spolu s Cilker v zapadlém baru nad umolousanou sklenicí a jako antropolog sledujeme jednoduchý, ale ne triviální způsob života. Potud se americká písničkářka drží tradice country.

Ženy bývají v rámci tohoto žánru často zobrazovány ve vleku mužů, spíše reagují na situace, které vytvářejí muži, místo toho, aby byly samy aktivní. Občas se tento narativ v country ale daří překonat, jako když Wanda Jackson zpívala o pomstě ženy, kterou její muž chápal spíš jako vybavení domácnosti než jako rovnocenného partnera (My Big Iron Skillet), nebo když Dolly Parton kritizovala dvojí metr, se kterým se za stejné prohřešky odsuzují ženy a omlouvají muži (Just Because I’m a Woman). Margo Cilker na feministickou linku country navazuje, Pohorylle kritizuje venkovský prostor dominován muži, tematizuje sexuální násilí a Cilker se zamýšlí nad tím, jak by byl její život jiný, kdyby se narodila jako muž. „I wish I was my brother, I'd know what it means to have everything.“ (Brother Taxman Preacher)

Deskou zní pro country typické postupy a nástroje jako pedálová steel kytara nebo smyčce, minimalističtější instrumentál se ale v pozvolném tempu přelévá do folku. Cilker na debutu spolupracovala s písničkářkou a bubenicí Serou Cahoone. Dvojice uchopuje country předvídatelným způsobem a nepřináší výraznější inovace, spíše vychází z hudebnic jako Lucinda Williams nebo Gillian Welch. Činí tak ale promyšleně, nikoliv z nedostatku vlastního zvuku.

A Pohorylle odkazuje ještě na jednu umělkyni. Nahrávka nese jméno po rodném příjmení židovské fotografky známé jako Gerda Taro, která mimo jiné zachycovala výjevy ze španělské občanské války a dávala prostor vojačkám. Taro i Cilker rozdílným způsobem vlastně dělají to stejné, nacházejí poetiku v nehostinném prostředí a zvěčňují jindy přehlížené ženy.