Nadčasová kontroverze (Hvězdná pěchota)

Když v roce 1959 poprvé vyšla Hvězdná pěchota spisovatele Roberta A. Heinleina, způsobila nemalý poprask a vysloužila si razítko „fašistická“. Podobně tomu bylo i o osmatřicet let později, kdy se knihou nechal inspirovat režisér Paul Verhoeven a stvořil kult – a spoustu lidí naštval, což jde holandskému filmaři lépe než cokoliv jiného. V obou případech se ale rozčilovali ti, kteří nedokázali nahlédnout pod slupku militaristické brakové science fiction.

Heinleinova kniha – a Verhoevenův snímek se toho, s patřičnou dobovou aktualizací, drží – je totiž umně podanou satirou i filozofickou úvahou v jednom. Text se tváří jako paján na vojensky strukturovanou civilizaci, v níž jedinou cestou, jak získat plnohodnotné občanství, je služba v armádě, která o vlastní nadřazenosti nad nepřátelskou „hmyzoidní“ rasou ani v nejmenším nepochybuje. V druhém plánu je pak kritikou toho, co popisuje, kritikou, která neztratila nic ze své pichlavosti ani po šedesáti letech.

Jakkoliv mnohé věci zastaraly, např. podoba vojenských technologií a válčení obecně působí z dnešního pohledu úsměvně, onen kritický osten zůstává stále stejně ostrý. Hlavní postava, Johnny Rico, není žádný Orwellův Winston, který si začíná uvědomovat chyby systému, naopak. Vojenskou ideologií je důsledně indoktrinován už od školy a navzdory rodičům nadřadí svou touhu přidat se k armádě všemu ostatnímu. Jeho očima pak vnímáme výcvik, bojová nasazení a nakonec i věrnou oddanost státu, byť se to neobejde bez váhání a pochyb. V mechanickém světě rozkazů to postavě propůjčuje lidskost a uvěřitelnost.

Heinlein nevytváří komplexní obraz společnosti, ta se do mikrosvěta armády dostává zřídkakdy. Ostatně, oni běžní lidé do světa aspirantů na občanství ani nepatří. A vertikální společenské uspořádání je dostačujícím vodítkem i symbolickým prostředím, do kterého Heinlein svou vizi zasazuje.

Hvězdná pěchota je klasika, kterou překryla její filmová adaptace, a nové vydání nakladatelství Argo ji tak u nás může vrátit do oběhu. Je to potřeba. Varování, které kniha přináší, je univerzálně platné. A ona kontroverze, která tolika „čtenářům“ leží v žaludku, je nutná. Chce-li autor varovat, neměl by kázat – měl by provokovat a jít proti srsti.