A najednou šmik a ticho

Tak už i fanoušci texaských boogie-blues-rockerů ZZ Top se dočkali: v září vydali vousáči nové studiové album, v pořadí již patnácté. Dostalo opět, jak u této kapely bývalo tradicí, španělský název: La Futura. Podle slov Billyho Gibbonse, kytaristy a zpěváka, měla být nová nahrávka jakýmsi kompromisem mezi pokusem o současný zvuk a návratem k jejich tvorbě ze sedmdesátých a osmdesátých let. Ovšem ne každý interpret si je schopen udržet svoji úroveň i po odmlce. A v případě ZZ Top to bude obzvlášť složité. Jejich nahrávací prázdniny totiž trvaly od roku 2003, kdy nahráli album Mescalero, tedy celých devět let.

Protentokrát se kapela dala dohromady se světoznámým americkým producentem Rickem Rubinem (AC/DC, Metallica, Red Hot Chilli Peppers a mnoho, mnoho dalších). Zatímco někteří považují Rubina za kvalitního a kreativního producenta, jiní zastávají názor, že všechnu práci za něj udělá jeho profláklé jméno. Jak to je ve skutečnosti a nakolik se Rubin aktivně podílel na albu La Futura, to se asi jen tak nedozvíme, doufejme tedy, že ZZ Top spolupráce s ním prospěje.

Na ani ne čtyřicetiminutové album - nepočítám-li dva bonusy na závěr - bylo zařazeno deset skladeb, z nichž první čtveřice, tedy I Gotsta Get Paid, Chartreuse, Consumption a balada Over You, není žádným překvapením. Tyhle songy byly vydány už letos v červnu na digitálním EP nazvaném Texicali, které se dočkalo vysokých prodejů, ale i mnoha nadšených recenzí. Veškeré obavy a nejistoty vzniklé v průběhu tak dlouhé doby můžeme hodit za hlavu. Nové album se povedlo. Kupříkladu hned následující, pátá Heartache In Blue, jejíhož nahrávání se zúčastnil James Harman, bluesman s foukací harmonikou, potěší každého milovníka blues. A pro příznivce klasického jižanského blues-rocku, tolik vlastního právě ZZ Top, jsou tu zase energetické pecky jako I Don‘t Wanna Lose, Lose You, Big Shiny Nine, Have A Little Mercy nebo zmíněná Chartreuse, které ze všech skladeb obsažených na La Futura nejvíce připomínají ty třicet let staré desky, s nimiž ZZ Top dobývali svět tehdejších hitparád.

Jako celek zní album špinavě, hutně a syrově. A to včetně těch pomalejších, baladičtějších skladeb Over You a It’s Too Easy to Mañana. Zkrátka vyštelovaný bluesrockový zvuk. Co je překvapující a zároveň zajímavé, je náhlý, nečekaně useknutý konec některých písní – například hned u první I Gotsta Get Paid: kapela hraje, Billy Gibbons sóluje, zahlcuje mikrofon typickými frázemi plnými „c’mon“ a „haha“ a najednou šmik a ticho, konec. Kupodivu a naštěstí se to ale nedá považovat za rušivý prvek. Nebyla by to nuda, kdyby nás čekal na konci každé druhé písně fade out? Navíc je to dobrý způsob, jak upoutat pozornost pasivního posluchače...

Na otázku, jestli si ZZ Top udrželi svoji úroveň, se dá jednoznačně odpovědět, že ano. Snad by se dokonce dalo říct, že si ji od minulého (poněkud nejistě, rozpačitě a nejednotně znějícího) Mescalero i zvýšili. Pokud má tedy takhle nějak vypadat budoucnost jejich jižanského blues-rocku, můžeme být spokojeni.