Nájezdy a breakdowny Long Distance Calling

Němečtí Long Distance Calling jsou pro mě jednou z kapel, které provázely velkou postrockovou bublinu kolem roku 2006. S jejich debutem Satellite Bay a druhým albem Avoid the Light si získali širokou fanouškovskou základnu hlavně po Evropě, jelikož uměli sladit hrubší tóny post-metalu s lidštější kompozicí skladeb. Zároveň se ale dokázali zavděčit i druhému táboru, když na songy delší než sedm minut, nájezdy a breakdowny slyšeli zatvrdlí inťoši od post-rocků.

Někdo by mohl namítnout, že za těch pár let, co hrají, se moc nevyhranili a hrají pořád to samé. Tomu jistě zavře pusu to, že na novince The Flood Inside už neuslyšíme jednoho ze zakládajících členů Reimuta Von Bonna, ale kluci vzali do kapely plnohodnotného zpěváka. Kdo si teď začal trhat vlasy, toho můžu ujistit, že Martin Fischer svůj vokál propůjčí sotva půlce skladeb na desce. Jeho hlas mi přijde zaměnitelný a pořád se nemůžu odpoutat od představy, že jeden z kytaristů se rozhodl u hraní kdákat do mikrofonu. Hudebně pak skupina předvádí svůj zažitý standard a zvuk je na čtvrté desce nejuhlazenější a nejučesanější. Je slyšet, že si dali hodně záležet na každém riffu a všechno nacvičovali tisíckrát, aby to znělo správně. Kvůli tomu mě na albu nic nepřekvapilo, nenašel jsem žádný zlatý hřeb, ale ani nedokážu vybrat nejhorší song. Zasněné, vesmírné pasáže střídají tvrdší riffy, jak podle rozvrhu. Párkrát se pánové opřou i do elektroniky a místy to může připomenout Maserati.

The Flood Inside nechce hlavně urazit. Na desce se kapela se oťukává s novým zpěvákem a zkouší, co na to řeknou fanoušci, zpěvák je v tomhle žánru velice subjektivní záležitost. Long Distance Calling mají dnes zvuk, který je bezpečně odlišuje. Je to zvuk vzdáleně podobný post-metalu, ale tak zjemněn a zjednodušen, že si dokážu představit, že zní z rádia. Není to špatná deska, ale ani něco extra. Potěší, nenadchne.