NapalBlob uvádí: Stanislav Stejskal / Saiwala

Když jsem před bezmála třemi lety dobrovolně recenzoval prvotinu Saiwaly, ani v duchu by mě nenapadlo, že se setkáme znovu. Tentokráte Stanislav Stejskal vsadil na koncept zkombinování více uměleckých složek. Ápětková osmatřicetistránková knížečka z nešizeného křídového papíru v sobě skrývá třináct básní, dvě povídky, devět celostránkových fotografií a všechny texty písní, nahraných na přiloženém CD.

V básních je zmíněna matka Země, příroda, bůh indiánský, pohanský, běžný život, to vše prolnuto klidem a láskou. Nefalšovanou láskou tak, až se nejednomu ta upřímnost bude zdát nepravděpodobná. Obzvláště v našem, lidsky zdevastovaném severočeském kraji to bude na pořadu dne.

„... opatruj mne/ prosím/ jsem sama a tolik toužím po objetí/ tvých rozevřených paží.“

Dvě povídky jsou podobně příjemné, dobře se čtou, ale osobně s nimi nesouzním. Jsou na mě, neprotřelého slabočtenáře, jaksi složité. Nevadí, vše mi dozajista vynahradí muzika.

Hudební nosič mi v zásadě připadá folkový a písničkový ještě více než při setkání s Mojí hudbou (2009). Nepochybně to je ale pouze tím, že jsem byl více překvapen. Vybrnkávání španělky vpluje do prostoru jemně a nenásilně, jak jen to jde. Rušit vyprávění a následné snění O dracích se nehodí a lze tak činit jen hlubokým mručením didgeridoo a vyššího harmonického přepiskování. V exponovanějších polohách mi pan Stejskal připomene Pavla Váně z Bronzu/Progres 2. Titulní Někde nad hlavou bílá křídla neslevuje z nastolené nálady, Káťa Šetková rovnocenně zpívá i doprovází, aby se vše mnohovrstevnatě před závěrem prolínalo. Za povšimnutí stojí nenápadné nesamplované orlí hvízdání a doprovodné perkuse. Jestli jsem minule zmínil malou výtku anglickým písním, tady už ten pocit nemám. Tři cizojazyčné texty mému uchu lahodí. Two in a Boat, opět v režii mužského i ženského elementu, s plnější dynamikou rozličných perkusí a bicích nástrojů. Kombinace indiánského „heya heya“, námořnického siláctví a sirény lákající do hlubin je monumentální. Za úžasnou Saloon of Pianos by se nemusela stydět ani Enya, s tím rozdílem, že zde posloucháme civilní projev porovnatelný více se Zuzanou Lapčíkovou nebo Alicí Holubovou z Hradišťanu. Vlastně se díky postupnému zahuštění a podkresu elektrickým klavírem folklórnímu tělesu přiblíží. Posloucháme ovšem Saiwalu, takže vše je originálně podbarveno alikvótním zpěvem.

Jestřábí křik by mohla být normální písnička, ne však z rukou a úst páně Stejskala. Takhle to vypadá, když někdo umí a má potenciál povýšit obyčejné na něco vyššího. Gradace, práce s dynamikou, výpověď textu, jemuž lze rozumět, ale i nechat se unášet fantazií. Ve Všechno co mám rád se Saiwala představuje v podobě celé kapely, byť je k hlavní dvojici přizván jen saxofonista Míla Buriánek. Všechny obligátní nástroje nahrál šéf, druhý zpěv dáma. Mám-li použít příměr, pak si dovolím vzpomenout na Žentour. Ovšem podobně jako tomu bylo u přirovnání minulého, prim tu hraje civilnost, nefalšovanost a upřímnost. Reggae houpačka o nenaplněném vztahu, smutná, krásná. Obdobné hudební pokračování nabídne také Houpej mě. Chytrý to tah odtáhnout posluchače jinam, aby se mu zase připomnělo, co je podstatou. Poslední píseň Tears of Trees je tou třetí anglickou. Na pomoc byl pozván Kuba Stejskal, aby vypomohl s doprovodem na djembe, Filip Procházka si k vyžrané, popř. vydlabané rouře přibral ještě koncovku, slovenskou píšťalu. Na disku se nachází ještě jedna skladba, Píseň radosti. Podle názvu a podtitulu, ale vlastně i hudebního obsahu samotného, se jedná o motlitbu, vzývání, novodobou pohansku poctu krajině Sedčic. Nezbývá, než se tím směrem vydat...