Natáhnu (Protijed)

Málokdo je adorovaný i vysmívaný tak jako Banán (Cardio Radio, exKovadlina, exHanba). Poplácání po zádech od jedněch, u druhých zase pohrdavé mávnutí rukou. A třetí střídají pohled. Dávno nejsem nestranný, dvojitý zápor hrubne každým dalším podáním ruky, paradoxně se mezi nimi zvětšují rozestupy. Asi už se nesměju vtípkům o „předsedovi scény“, ani se nenechávám utáhnout na zhnědlou slupku. První kapitolu Protijedu, čtyři tracky z roku 2017, točím dodnes. Vycítil jsem načasování, zaslechl vlivy, pochopil odkaz, přesto mi právě Banán kopírování kapely Sect jednoznačně vyvrátil.

Ještě pár let dozadu jsem si neuměl představit, že se spolu v kapele potkají s Šamanem (Gattaca, V0NT, Remek). Superkapela je pořád debilní označení, ale klidně přiznám, že při zmapování pódia na jednom z prvních koncertů Protijedu mě nalákali ti dva mlaďoši v sestavě. Neměly by právě takhle superkapely fungovat? Protijed není jen další Banánovina, stejně jako se nedá jednoduše odbýt označením vegan sxe hardcore. Beru to zkratkou: tam, kde zmiňovaní Sect uhýbají ke grindcoru a oldschool death metalu, tam udává charakter všech osmi hymen eklektická kytarová špína, kterou se umazal Honza (z vynikajících a zapomenutých Got a Wolf). Průraznost a tlak, jakým kapelu žene kupředu bubeník Marián (ex-Empty Hall of Fame), aby jeden pohledal.

Říká se, že hardcore is more than music, ale pokud jde hudba stranou, proč nepsat manifesty? První strana dvanáctipalce je melodičtější, širší, čerstvější, političtější? Ta druhá zralejší, osobnější, striktnější, špinavější. Na první poslech se ztrácí kompaktnost celé desky, co působí spíš jako dvě EP, ale až pod jehlou dostává rozpůlení a obracení asfaltu smysl, až naživo se stísněnost a nasrání obaluje kolem kostí.

Je to sotva patnáct minut, nastupuje ticho. Černý kafe k snídani zase zhořklo a popel z vyhořelé cigarety se rozsype po prstech. Natáhnu. Sere mě, jak mi chutná.