Návrat Jääportit po desetiletí klidu

Tuomas Mäkelä, skladatel, multiinstrumentalista, výtvarník a duše projektu Jääportit, obohatil na předchozí nahrávce Voimasuo (2009) do té doby převážně ambientní kompozice o prvky rockové struktury a živé nástroje. Eponymní novinka v tomto zachází ještě o pořádný kus dále. V jedenáctce nových, výrazně kratších písní se proplétají postrockové kytary se sytým zvukem syntezátorů, přičemž skladby pomáhá formálně vázat rytmus živých bicích. A že se rozhodně nedrží zpátky! Kdo byl u Jääportit zvyklý na meditativní charakter, nechť urychleně zapomene – aktuální album je výpravné, dramatické a v zásadě svižné. Kdo projekt nezná, ať si představí Carbon Based Lifeforms, vpustí jim do žil rockovou infúzi a trochu zastřihne skladby. Kulhá to? Sedí to.

Zejména příznivci ambientních počátků Jääportit mohou mít obavy, že novinka utekla příliš daleko z jejich žánrové niky. Už první poslech by však měl obdobné obavy rozptýlit, bohatší instrumentace totiž neznamená, že by se z hudby Jääportit vytratila atmosféra. Ústřední inspirací zůstává severská divočina, ovšem Mäkelä už po ní nechodí po špičkách a neposlouchá křupající sníh, ale snímá ji z dronu 4K kamerou. Dokážu si představit, že by nové písně Jääportit mohly být doprovodem k vizuálně opulentnímu dokumentu ve stylu Samsary či Baraky, alespoň tedy k jejich skandinávské kapitole. Zvukové plochy mnohdy doplňují rozvětvené a propracované melodie, které by se neztratily ani na progmetalových či folkmetalových deskách. Jindy se skladba přeci jen na moment zdrží v ambientním kotvišti a umožní uchu chvíli zaostřovat na zasněné tóny, než první úder bicích popožene skladbu zase kupředu.

Návrat Jääportit po desetiletí klidu překvapil sám o sobě – Mäkeläho skladatelská suverenita a schopnost plynule inovovat svou tvorbu pak ještě více.