Návrat z hlubin Tima Heckera

Diskuze o tom, co může být hudbou, je už značně vyčpělá. Hudba není jen schopnost předat posluchačům zvuk coby umělecký akt, ale také proces uvědomění si vlastního vývoje. Sebe sama.

Tim Hecker odstartoval nápaditým ambientem Haunt Me, Haunt Me Do It Again. Byla to celistvá stopa výrazně poznamenaná řáděním glitche, jehož šrámy byly zaceleny post-rockem. Nátlakový glitch následujícího Radio Armor vnesl do budoucnosti pochyby, aby je brzy nato smetlo rafinované Mirages a hlavně prostorově silné Harmony in Ultraviolet. Na něm Hecker konečně skloubil všechny vlivy glitche, post-rocku i dronu do působivě hlubokých propastí. A do nich se postupem času propadal čím dál níž. Glitch ustupoval do pozadí, slil se s drony a zrodilo se An Imaginary Country. Po uvěznění v hlubinách začal Tim Hecker vnímat věci jinak. Jeho vlastní svět ho pohltil a ovládnul.

Deska Ravedeath, 1972 vznikla za přispění „islandského“ mága Bena Frosta, což vedlo k těžko popsatelné stísněnosti. A možná za to mohl právě Frost, že se Hecker začal paktovat i s jeho kolegou, islandským producentem a skladatelem Valgeirem Sigurðssonem. Na aktuální nahrávce Virgins se ujal mixu a klávesových nástrojů a i to je jeden z důvodů, proč je důležitým krokem v Heckerově kariéře.

Tomu nasvědčuje už úvodní Prism. Kakofonické ruchy připomínající islandské podivíny z Bedroom Community svědčí o tom, že Tim Hecker se vrací zpět z neprobádaných hlubin, vrací se z tísnivé nekonečnosti klidu a neznáma. Místy čiší touhou zprostředkovat atmosféru těch míst i pocity, jež mu tam přicházely na mysl, transponuje všeobjímající klid do libozvučného ambientu. Ale do popředí se dere mnohem víc. Touha oprostit se od klaustrofobních pocitů klidně i násilím, a zároveň udržet vysokou hladinu tajemnosti, dokonce snad vyšší než na předchozích pracích.

Virgins se hemží konfrontacemi. V Radiance se budete utápět, ale hned následující Live Room nabídne až frostovskou koláž zvuků, která graduje do drone/ambientních výbuchů. Skladby jsou nestálé, nečekaný vývoj je aktem citlivé agrese, zvuky se hrnou napříč svým vlastním světem, chvíli se vytrácí, pak se vracejí, v krátkých melodiích, šramotu či táhlých explozích mísí zkušenosti, estetiku i emoce.

Tim Hecker se ve své tvorbě nikdy nevyhýbal emocionálnímu dopadu hudby, nyní decentní, postupně sílící linie získávají nová zakřivení. Jsou propletené a nekompromisní, jsou jako okamžik mezi posluchačem a interpretem. V nekonečně malém prostoru percepce. A přitom vyplňují každé zamyšlení, každou buňku.