Nedělám si prdel z katastrofy (Melt Banana)

Návod k použití:

1) Na špičku rozteklého banánu nasaďte jehlu.

2) Nasměrujte ostrý konec těsně k ušnímu bubínku. V případě komplikací vyčistěte sluchovody.

3) Zmáčkněte banán. Pořádně, až vám prasknou žíly v předloktí.

4) Nechte působit na sluch, vkus, nervy a mozek dvaatřicet minut.

Ministerstvo zdravotnictví varuje: nadužívání odrůdy banánu Fetch může škodit zdraví, vyvolávat strach z radiace a vysokých vln, nebo narušit pouto s realitou a normálnem napříč sférami.

Nedělám si prdel z katastrofy, co mi málem zabránila vidět vysněnou zemi, můj pomyslný druhý domov, kde jsem nikdy nebydlel. Ani nebyl. Objev z Japonska proběhl na těch nejméně pravděpodobných stránkách (á, modří už vědí, že BRAVO to nebylo) v době, kdy posledním aktuálním albem bylo, slovy kapely, to popíkové. Pak ale na Bambiho přišlo dilema a nakoplo ho do hlavičky. Hrát či nehrát dál? Samplovat ve dvou? Tak jo. Kdyby mi neřekli, že Fetch nahráli jen dva lidi a spousta čudlů, nepoznal bych absenci bubeníka s basákem. Pochopitelně to všechno píská a kvičí a bzučí, bez ruchů si Melt-Banana dost dobře představit nejde, letos se ale pod dvanáct věcí podepsalo pouze duo Agata-Onuki. Očividně ženské křestní jméno je tady mužovo příjmení, ostatně tahle kapela toho má obráceně víc.

Žánr obvykle doprovázející mužské chrochtání tady povznáší neagresivně podaný ženský zpěv na hranici nestravitelného jekotu. Starší i nové pecky znějí mnohým jako standardní fast-punk, jen kdyby to tak neštípalo. A přitom se začíná šploucháním moře, plavete si mezi robotickými rybami a krmí vás šikmooká holčička pistolkou na sladkosti. Tady jste ale u Honšú, ne doma. Namísto lentilky vyletí šroub velikosti mexického ptáčka a všechno je špatně. Řekněte naposledy „royal sýr“. Výbuch elektrárny a následná tsunami rozemele kosti na prach a roztaví mozek na zlosyna z Pacmana. Dokonalé zhudebnění přírodní katastrofy/selhání lidského faktoru s masivním vlivem na chod dějin. Tempo je zběsilé, až pak se projeví vadná infekce a je čas zpomalit. Neplést se „zpříjemnit si poslech“! A ne na dlouho. My Missing Link poprvé není k smíchu, smutná a temná nálada prostupuje jak kvílením a splašeným tempem, tak i hlasivkami paní Yasuko, a ten refrén je fakt síla. Hrdelní murmur nahrazující obvyklou žánrovou fíčuru uvede zpěv kytar v prvním interludiu, hlavní roli ale hraje spontánní orchestr nezmutovaných žab. Nádhera? Ano, jsme divní. Refrény nechybí, jen nejsou líbivé. Oni totiž Melt-Banana na nové desce až tak neuhýbají běžné kompozici písniček. Vysvětlujte ale tohle, málokdo pod vrstvami pištění najde krásu a harmonii.

Pokud vydržíte protivný hlas Molka a Corgana, přichází nová výzva: diskota(n)čit v rytmu závěrečné Zero a nenechat se zašlápnout. Ta potvora umí křepčit, až jí pod hnátama vybuchují osmibitové domy a jednotlivé pixely stříkají všemi směry. Příště si rozmyslete, jestli si namísto banánového sushi nedáte radši salámovou pizzu. Oni zkrátka Japonci hrajou podle jiných pravidel a jejich přílivy můžou trhat sluch, jenže kdo nehraje, neprohraje.