Počas vystúpenia sme všetci stáli a sledovali nežnú entitu zhmotňujúci priepasť, na ktorej hranici občas balansuje asi každý.
Každý koncert začína neskôr, vieme. Dve hodiny mi už od singapurského non-binary projektu Yeule prišli ako veľa. Síce som polovicu noci strávila v rade na točitom schodisku pražského nezávislého kultúrneho priestoru Underdogs’ a sledovala ospalo-apatické tváre ostatných, no atmosféra akcie na tom prekvapivo neutrpela. Dekadentné podzemné priestory presvietené farebnými tlmenými neónmi a citeľná inkluzivita. Pre alternatívny post-gender vesmír, v ktorom sa druhá a najnovšia štúdiovka Glitch Princess nesie, je Underdogs’ dokonalý. Organizovali glitter.hit a A.M. 180 collective.
Po hodine a pol od plánovaného začiatku vystúpili s industriálnym sci-fi energickým dj setom rezidenti olomouckého PAFu Gertie Adelaido. Bola to pestrá všehochuť pretkaná prevažne repetitívnymi továrenskými zvukmi a rozbitého skla, ktoré pripomenuli skoré experimenty vtedy západo-berlínskych Einstürzende Neubauten. Potom vyskočili na stage Yeule s pre nich typickým temno-digitálnym zvukom.
Polovica tracklistu bola z Glitch Princess a druhá polovica zo známejších songov z ich debutového lpčka Serotonin II. Na stage prišli s uvoľnenou náladou ako hudobníci, performeri a kyborgská entita Nat Cmiel, ktorí sú protagonistami sveta Glitch Princess. Projekt Yeule bol vytvorený na základe Natiných nedostatočných schopností spojiť sa s offline svetom a slúži ako most medzi nimi a nami. Čo sme v Underdogs’ videli, bol stret týchto dvoch svetov. Transakcia publika a umelca.
Počas koncertu padla aj manifestácia vzťahu Nat k digitálnu – Pixel Affection. Mnohých potešili, keď zobrali do ruky bielu elektrickú gitaru a zahrali zvukovo asi najminimalistickejší song Glitch Princess - Don’t Be So Hard on Your Own Beauty. Intímna, textársky geniálna výpoveď nestratila na sile ani pri živom vystúpení.
Každá časť koncertu sa držala v subtílnej, temnej, ale éterickej atmosfére. Od digitálneho veku Serotonínu II k ambientnom podloženej nedokonalosti Glitch Princess. Počas vystúpenia sme všetci stáli a sledovali nežnú entitu zhmotňujúci priepasť, na ktorej hranici občas balansuje asi každý. Práve táto práca s vnútrom, ktorá sa naplno prejavila v jej „nedokonalom“ albume, je to, v čom spočíva ich unikátnosť.
Nedělní a současně závěrečný program festivalu Metronome, letos poprvé na letišti v Letňanech v Praze, se dále držel horka. Hudebně tentokrát vsadil zejména na indie popovou a rockovou notu. Tři stage zaplnila jména známá i méně známá, která Praze naplno odhalila svůj nemalý potenciál.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.
Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.