Nejlepší texty Full Moonu 2024: Poslední zvonění aneb Život Vernona Subutexe

„Nikdo nemůže být oblíbený všemi,“ píše v románové trilogii Život Vernona Subutexe francouzská spisovatelka Virginia Despentes. Hlavní hrdina jejího díla si toto tvrzení vzal k srdci možná až příliš, potřeby být oblíben pozbyl už dávno. Život Vernona Subutexe je výrazný, intenzivní román, který získal mnoho ocenění ve Francii i nominaci na Man Bookerovu cenu. Na jeho základě vznikly televizní seriál, divadelní hra i komiks, inspiroval také výtvarná díla. První dvě knihy vyšly v češtině loni, letos by je měl doplnit závěrečný díl. Tempo románu pohání hudba, tvoří jeho půdorys a představuje i nedosažitelný obzor, k němuž jeho hrdinové vzhlížejí.

2015\. Nebyl to jednoduchý rok. Ani z pohledu světa, ani z pohledu Full Moonu. Krom mnoha dalších událostí tehdy došlo k teroristickým útokům v redakci Charlie Hebdo nebo v klubu Bataclan, v červenci tragicky zahynula někdejší šéfredaktorka magazínu Jana Apačka Grygarová. Ještě před svým odchodem stihla potvrdit nějaké koncerty, o které bylo následně třeba se postarat. Když se v Bataclanu střílelo, tedy v pátek 13. listopadu, proběhl v Divadle Dobeška koncert Chelsea Wolfe, o den později ve vyprodaném klubu Chapeau Rouge zahráli Om. To už všichni o zmíněném útoku v Paříži, při kterém zemřelo 130 lidí a mnoho dalších bylo zraněno, věděli. Vstupovat s tím vědomím do prostoru situovaného jako Chapeau Rouge, tedy několik pater pod zem s jedinou únikovou cestou v podobě úzkých schodů, bylo, řekněme, komplikované. Věřím, že podobné myšlenky proběhly hlavou snad každému, já došel dolů do klubu až na třetí pokus.

Ve stejný den, kdy byla napadena redakce Charlie Hebdo, vyšel ve Francii první díl románové trilogie Virginie Despentes. Náhodná souhra, do jisté míry. Autorka popisuje své dílo jako „snahu o vytvoření série polaroidových snímků zachycujících událostí v tu chvíli, kdy se odehrály“, oba teroristické útoky se tudíž v dalších dílech románu objevují také. Podstatnější jsou ale východiska této formy. Život Vernona Subutexe je brutálním popisem společnosti rozpolcené v několika různých směrech, společnosti, jíž cloumají nenávistné nálady směrem k odlišným rasám, cizincům nebo prostě osobám, které nezapadají. Společnosti, jejíž dynamika se vymkla kontrole, mladším generacím připadají změny příliš pomalé, starším naopak nesmyslné a zběsilé. Despentes se tehdy po několika letech života v Barceloně vrátila do Paříže a nestačila se divit. Všechny zmíněné emoce a mnohé další jí křičely přímo do obličeje, její město se změnilo k nepoznání. Příběh o vyžilém, zkrachovalém majiteli obchodu s deskami, na ně reaguje.

STESK, ZKLAMÁNÍ A OBAVY

Vernon Subutex je stárnoucí hudební nerd. Kdysi oblíbený DJ a majitel kultovního record storu Revolver není v nejlepším rozpoložení. Svůj obchod (jeho jméno je mimochodem jeden z hned několika autorčiných odkazů na Barcelonu, kde se stejnojmenný obchod s deskami skutečně nachází), který byl v určitou dobu poutním místem části hudební komunity, musel zavřít. Ve výsledku mu to nejdříve bylo jedno, nějakou dobu dokázal slušně přežívat z prodeje nosičů skrz server Discogs, ale žádný seznam není nekonečný a tak jednoho dne zazvoní exekutoři. Krátce před nuceným vystěhováním zemřela hudební hvězda Alex Bleach, jeden z někdejších návštěvníků Revolveru, který v posledních letech starému kamarádovi Vernonovi často vypomohl a navíc mu zanechal odkaz: během jedné prohýřené noci nahrál u něj v bytě nafrčený monolog, jakousi zpověď. Testament. Tyto záznamy se stávají jakousi Subutexovou „dividendou“, vzhledem k popularitě jejich autora jde o vyloženě horké zboží.

Tolik expozice románu, Subutexovým odchodem z domova celý příběh začíná. Román se začne záhy zalidňovat mnoha dalšími postavami, jejichž prostřednictvím autorka příběh vypráví, postavami, které vzpomínají na společné zážitky, na svůj vztah k Vernonovi, na obchod Revolver. Na bezstarostné mládí, na dobu, kdy sousloví „sex, drogy a rokenrol“ ještě něco znamenalo. V podání Vernonových známých jde ovšem nyní daleko spíš než o zmíněné rockerské zaklínadlo o jinou trojici: stesk, zklamání a obavy. Ostatně ani ta hudba už není co bývala. K tomu všemu záplavy uprchlíků, nenávist, neúspěch. Další obavy. Vernon putuje z jednoho gauče na druhý, coby navigace mu slouží okruh přátel na Facebooku, ovšem ti, kteří ho snesou, rychle docházejí. Podobně jako trpělivost a vůle, řešit neustále existenci je vysilující a na ulici je to nakonec... možná jednodušší.

Jednou z nejpůsobivějších scén prvního dílu románu je vyobrazení domácí party v jednom z mnoha bytů, kterými Vernon Subutex na své odyseji prošel. Autorka věnuje popisu Vernonova DJ setu hned několik kapitol, scenérii zobrazuje detailně, pomalu a důkladně, z pohledu hned několika zúčastněných. Čtenář si připadá jako samotný účastník akce, celá událost před ním téměř fyzicky vyvstává. Dění na parketu, myšlenky tanečníků, jejich interakce, světla, stíny. Nejlepší DJ sety mohou připomenout novodobá přijímání, náboženské seance, konvergence. A právě tak autorka Vernonovým setům říká. Čtenář umně vedený Despentes prochází v prvním díle románu jakýmsi zasvěcením, v tu chvíli o tom ještě sám ale neví. „Vypálit diskotéku, pověsit DJe, který neustále pouští písně, co o mém životě neříkají vůbec nic,“ zpívali The Smiths v písni Panic, v případě Vernona Subutexe je to ovšem docela naopak: pro jeho přátele a příznivce jsou jeho seance naprosto vším. Což může být samo o sobě nebezpečné.

ROCK‘N’ROLL ZOLA

„Román o Vernonovi vychází z americké kultury a souvisí se vším okolo punku a rokenrolového kultu, ale mně šlo zejména o zachycení nástupu extrémní pravice. Věci, které byly před deseti lety naprosto neakceptovatelné, jsou dnes docela běžné,“ říká o svém románu Virginia Despentes v rozhovoru pro magazín Vogue. Rasismus, homofobie, arogance a nesnášenlivost, rozpolcená společnost. To všechno jsou velké otázky dneška a také důležité tematické linie, které se celým románem neustále prolínají. Vzhledem k tomu, jak úzce jsou svázány s příběhy konkrétních postav, jde o naprosto přirozené a jaksi nenásilné sdělení, jemuž ovšem nechybí důraz a obava. Jak tohle může skončit?

Jedním z největších darů Virginie Despentes je schopnost vcítit se do charakterů jednotlivých postav, dýchat s nimi, mluvit jejich jazykem. V jedné kapitole je stárnoucím DJem, který rezignoval na život, o pár stránek dále mladinkou začínající, ale o to horlivější, islamistkou, a jindy jejím otcem, který dceřině obrácení nerozumí. Na dalších stránkách se stane někdejší pornoherečkou, neúspěšným scenáristou, stárnoucí bezdomovkyní, latentním skinheadem nebo cynickou novinářkou pátrající po senzacích a slídící v životech jiných. Tyto všechny a mnohé další – vzhledem k „zalidněnosti“ mnohohlasého románu na začátku druhého a třetího dílu autorka raději nabízí krátké medailonky všech důležitých postav – propojuje nejen osoba Vernona Subutexe, ale také jakási neschopnost poradit si se svým životem a realitou. Což právě autorku zajímá, jak potvrzuje ve zmíněném rozhovoru: „Spousta z nás si prostě řekne: Dobře, uvidíme, co přijde dál, a vydáme se s proudem, protože máme pocit, že sami neumíme řídit auto, nemůžeme řídit autobus. Přichází mnoho věcí, které nás překvapují, a my nevíme, jak reagovat, aniž bychom nebyli pasivní. Mnoho lidí dychtí po jmenování proroků, ale na tom není nic férového. Proč zrovna on? Možná proto, že je tolik pasivní a díky tomu umožňuje dalším lidem promítat si do něj cokoli. Ale nedělá nic, čím by si to zasloužil. Není to fér.“

Despentes bývá označována coby rockstar francouzské literatury, je kultovní a náležitě hlasitou autorkou s životním příběhem podobně pohnutým a dramatickým jako jsou osudy jejích hrdinů. Od třinácti let byla aktivní punkerkou, v sedmnácti odešla z domova, coby velmi mladá byla znásilněna (což posléze ztvárnila ve svém prvním románu Baise-moi z roku 1994, který o několik let později sama také zfilmovala), prošla si prostitucí, závislostí na alkoholu i drogách či změnou sexuální orientace. Je hlasitou kritičkou literárního dění, jedněmi bývá nazývána Rock‘n’Roll Zola, jiní ji přirovnávají k Honoré de Balzacovi, Johance z Arku nebo dalšímu obvyklému podezřelému Michelu Houellebecqovi, čemuž se Despentes ovšem směje: „Zatímco on dělá operu, já dělám metal.“ Její román Život Vernona Subutexe je možné popsat z mnoha úhlů – sociálně-kritického, feministického, společenského a mnoha dalších – a všechny by byly správné. Možná právě tohle ukazuje na skutečně podstatné dílo, které se navíc – nebo právě proto – ještě skvěle čte.

ROZBOMBARDOVANÁ MĚSTA

Loni oslavil román skotského spisovatele Irvina Welshe Trainspotting třicet let od vydání, dodnes zůstává – i díky stejnojmennému filmu a úspěšnému soundtracku – určující výpovědí o první polovině devadesátých let na Britských ostrovech. Takto vnímán je zejména pro sugestivní popis doby a její generace, kultury i hodnot. Jejího rytmu, jejích drog. Život Vernona Subutexe by mohl díky svému zasazení dosáhnout podobného statusu, zároveň ho ale můžeme považovat i za jakési pomyslné pokračování Welshova románu. Není náhodou něčím jako posledním zvoněním za bájnými devadesátkami, za dobou, která díky pádu železné opony byla opojná nejen v zemích někdejšího sovětského bloku, ale také na západ od dřívější železné opony? Za dobou, na kterou někteří hrdinové Despentes vzpomínají často a rádi, protože v té době byli... mladí? Ano, Život Vernona Subutexe je také románem o stárnutí. O stárnutí, které přišlo příliš náhle a se kterým si nevíme moc rady, v tom částečně upomene na román Ladislava Šerého Nikdy nebylo líp. Autorka Vernona Subutexe to v rozhovoru pro Echo24 popisuje možná ještě přesněji: „Po čtyřicítce každý připomíná rozbombardované město“.

Román Život Vernona Subutexe DJské sety nejen blahořečí, ale ty nejlepší z nich také trochu připomíná. Dynamikou, pestrostí i suverenitou autorky, která dokáže na těch správných místech vyhmátnout něco povědomého, zrychlit děj, povolit tempo i nechat čtenáře (posluchače) vydechnout. Pustit je k zamyšlení. Virginia Despentes s dokonalou samozřejmostí rozmisťuje po stránkách příhodné i povědomé hity, dokáže překvapit i šokovat a když má čtenář pocit, že už se v jejím rytmu dokáže orientovat, tak úplně přehodí výhybku a několik stránek nechá vyprávět postavu, která se v díle dosud neobjevila. Jako správný DJ set román uzavírá mohutný drop, po kterém nastává ticho. Ovšem nikoli milosrdné. Prázdné.