Nejlepší texty Full Moonu 2025: „Brácha měl osobní linku s posvátnem" (Jáchym Topol)

Se spisovatelem Jáchymem Topolem, který stál také u zrodu Psích vojáků, se scházíme v Knihovně Václava Havla, kde pracuje jako jeden z hlavních dramaturgů. Dáváme kafe a vzpomínáme na Apačku, se kterou seděl Jáchym v redakci Lidových novin. „Vždycky na mě byla na rozdíl od jiných kolegů hodná a do všeho mě v redakci zasvěcovala,“ vypráví. Říkám mu, že mi je blbý mluvit o někom, kdo už tady není, ale on bleskurychle odpovídá, že je připravený: „Všichni mi umřeli. Nejdřív brácha, pak táta a nakonec i máma. Asi jsem tu zůstal, abych o tom mohl svědčit. Pojďme na to.“

Proč vás rodiče pojmenovali Jáchym a Filip? Ta jména nejsou pro šedesátá léta tak typická.

Vím, že táta chtěl daleko tradičnější jména. Pocházel z malé vesničky u Prahy Poříčí nad Sázavou. Jáchyma a Filipa si prosadila máma, ale nikdy jsem nezjistil proč.

Jste pokřtění?

Jasně. Filip má jako druhé jméno Dominik a já jsem Jáchym Josef Topol.

**S Filipem jste spojeni pokrevně, ale srostlí jste i skrze vaše literární a hudební aktivity. Filip už na přelomu let 1983 a 1984 neoficiálně vydal svou sbírku básní Pitky beze slov. Tam ti věnoval báseň přímo nazvanou Jáchymovi, která začíná dost od podlahy: „Roztáhni střed a vytvoř novej kruh / roztrhni kruh a vytvoř přímku / a zohybej tu čáru / ať vznikne křivka.“ Pamatuješ si na vznik toho psaní?

Tu báseň napsal, když přebýval u mě v bytě v Radlicích. Já se ten čas potloukal někde v Maďarsku nebo Polsku na vandru. Ten byt byl mimochodem dějištěm mnoha obrovských večírků a taky recitačních pořadů. Pro nás s bráchou to bylo nesmírně inspirativní. Občas třeba přišel i literární kritik Jan Lopatka nebo Egon Bondy. Právě tady se stýkala ta klasická starší generace undergroundu okolo Plastiků s mladší, takzvanou druhou generací, která měla těžiště právě kolem Psích vojáků a časopisu Revolver Revue.

Vy jste neprožili klasické dětství. Asi vás nikdo nekontroloval, jestli jste přišli v osm nebo v devět večer domů, viď?

Moje dětství obklopují vzpomínky na plnou kuchyň lidí jako je Pavel Landovský, Václav Havel, Jan Tříska nebo Petr Kabeš a všichni tam do sebe něco lejou. Jednou jsme se s bráchou probudili a šli si vyčistit zuby do koupelny. Ležela tam nějaká ženská ve vaně. Byla to mámina největší kamarádka Věra Linhartová. Když jsme pak přišli domů ze školy, tak se nás máma ptala, proč jsme jí proboha neprobudili, vždyť se mohla utopit! Takových historek mám desítky. My jsme to moc neřešili.

Hodně se mluví o klanu Topolů – triu slavných umělců. Ale co máma? Jaká byla Jiřina Topolová?

Původní profesí byla zdravotní sestra. Měla v sobě zakódovanou ohromnou péči. Byla to taková harmonizérka celé rodiny. Když netekla voda, vzala kýbl a šla k sousedce. Kdyby bouchnul Mars, tak řekne, že jde do krámu pro rohlíky. Je to úplně nejlepší člověk, kterého jsem kdy potkal.

Psali jste si s bráchou během svého života dopisy?

Určitě, třeba jako malý kluci, když jsme zrovna nebyli spolu a jeli každý zvlášť někam na tábor. Mám od něho krásný pohledy, kde se píše, že dneska prší a včera nepršelo, což je srandovní, protože ten motiv se v jeho písňových textech objevuje velmi často.

Viděl jsi už v tom raném dětství nějaké rozdíly mezi vámi dvěma?

To víš, že jo. Já miloval stavění obrovských bitev. Měl jsem spoustu figurek rytířů a indiánů. To Filipa vůbec nebralo. On neustále lepil modely malých letadýlek. Vydržel u toho sedět hodiny, což já bych nikdy nedokázal. Už tady se ukazovala jeho schopnost soustředění, kterou pak využíval ve studiu Stendhala a barokních mistrů. Je ale pravda, že pak jsme nahatý ve vaně ty letadýlka polévali hořlavým lepidlem a všechno zapalovali. Máma se mohla zbláznit, ale aspoň jsme měli nějakou společnou zálibu.

PSÍ PLEMENO

Stál jsi přímo u zrodu Psích vojáků. Co všechno vás v tu dobu ovlivňovalo?

Filipa hrozně moc fascinoval Jim Morrison. Podle mě to byl jeho první idol. Doteď si vybavuju, jak sedíme na takových dětských modrých plastových židličkách a představujeme si, že jsme The Doors. Filip je Morrison a já Ray Manzarek. Jemu jsme se trochu smáli, protože nevypadal jako nějaká rocková hvězda, což se projevilo i v budoucnosti. Nezemřel hrdinně na chlast, ale žil normální život a učil na vysoké škole. Filip se mi už v tu dobu poškleboval, že on zahyne a ze mě se stane nudnej stařec. Taky to tak dopadlo.

Osud si s vámi docela pohrál. V roce 2011 vystoupili Psí vojáci v Praze před skupinou Ray Manzarek and Robby Krieger of The Doors. Byl jsi na tom koncertě?

No... Filip ten koncert pojímal trochu jako vtip. Já na něj ani nešel. Lepší je si něco jen představovat. Realita pak už moc nestíhá.

Teď ti položím otázku, na kterou jsi odpovídal asi tisíckrát.

To vůbec nevadí. Je to úplně jedno. Zásadně po sobě nečtu žádný rozhovory, protože se pak děsně stydím.

Doufám, že ten náš si přečteš. Název Psí vojáci jsi vymyslel ty, což je známá věc. Literární teoretik a publicista Michal Špirit v letos vydané knize Filip Topol 99 727 znaků včetně mezer ale přichází s novými fakty. Ten název jste údajně nepřebrali z knihy Malý velký muž od Thomase Bergera, jak často uvádíš v rozhovorech, ale z knihy Deeho Alexandera Browna Mé srdce pohřběte u Wounded Knee. Je to pravda?

Michal Špirit je známý hnidopich, ale tentokrát, ostatně jako vždy, má naprostou pravdu. Název pochází z knihy, kterou uvádí on. Ale upřímně: Malý velký muž měl na naši partu daleko větší dopad. Ta kniha má v sobě rozpornou poetiku, takovou směsici krutosti a humoru. Zrovna nedávno jsem z ní četl na nějakém večírku a kvůli Filipovi jsem si jí pak přečetl ještě jednou. Ona se na první pohled může jevit jako vtipně dobrodružný příběh, ale je spíše o fatálním vykořenění. Hlavní postava neví, zda je indián nebo bílý muž. Všude je cizincem. Tahle tvrdá esenciální nezabydlenost pak silně prostupovala i do našeho pobývání na světě. Musel jsi chodit na místa, kde jsi nechtěl být. Všude visely Leninové a tyhle sračky, ale zároveň jsi byl hrdej příslušník undergroundu. Měli jsme v sobě takovou podivnou dvojakost. Ale povím ti ještě o třetí knize, která měla na Psí vojáky zásadní vliv. Jmenovala se Poslední spravedlivý od André Schwarze-Barta, ze které jsem Filipovi často předčítal. Je to příběh židovského kluka, který se na okupovaném území ve Francii za druhé světové války psychicky promění v psa. Chtěli jsme být hrdí a bojovní vlci, ale daleko víc na nás sedělo tohle psí plemeno, který se neustále přetvařuje a není schopné na mocného nepřítele zaútočit zpříma. Spíš hryže a kouše, než trhá a zabíjí.

Cítili jste se jako politická kapela?

Filip by to označení razantně odmítal. Já asi taky, protože my politikou nežili. To spíš ona námi. Je ale pravda, že náš největší agitační song byla píseň Prasopes, kterou jsem věnoval prezidentu Gustavu Husákovi.

Píseň, kterou zmiňuješ, je na úplně první desce Psích vojáků, která vznikla ze živých nahrávek mezi lety 1979 a 1980. Filipovi v tu dobu bylo patnáct a texty jsi kapele musel psát ty. To platilo i o Baroku v Čechách, které bylo poprvé odehráno roku 1981 ve sklepení pod skleníkem zámeckého parku ve Veltrusích. Po tom vystoupení jste s bráchou zažili tvrdé vyslýchání StB. Jaký byl podtext té desky? Ona se uvádí trochu tajemně jako mystické oratorium.

Na tu desku měl zásadní vliv dům v Thunovské ulici, ve kterém bydlel náš táta. On byl šílený barokoman. Byl třeba fascinovaný tím, že na tom místě se nachází původní okenní tabulky, přes které jste mohli vidět kráčejícího Tycha Braheho s císařem Rudolfem II. Táta měl zároveň na konci všech cest barák na Krakovci u Rakovníka, kam jsme za ním s Filipem často jezdili. Tam to bylo taky úchvatný. Donekonečna jsme bloudili po křivoklátských lesích. Obdivovali jsme také sochu poustevníka z Kuksu. Barokní poetika nám naprosto učarovala.

Váš děda z matčiny strany Karel Schulz navíc napsal slavným román Kámen a bolest. Některé jeho knihy měly k období baroka také blízko.

Přesně tak. To byl poslední díl do naší barokní skládačky. My jsme žili s mámou v bytě na Malý Straně, který byl doslova přeplněný památkami po Karlu Schulzovi. On zemřel brzy, asi ve 43 letech, ale měl takovou zvláštní zálibu. V aukcích pravidelně nakupoval ostatky. Dodneška mám doma zub svaté Jenovéfy. V tom bytě byly různý ornáty, klášterní roucha. Nejvíc ze všeho miloval renesanční Itálii. Pro nás to byla dětská strava. Strašně nás to bavilo a po čase v tom byl možná i trochu snobismus. Jeho nejslavnější román jsme nikdy nepřečetli celý, ale často jsme měli záchvaty „schulzování“. I z těch nejstrašnějších pitek jsme vždycky běželi do nejbližšího kostela a tam jsme bili hlavou – především teda Filip, který byl v těch věcech spontánnější – o podlahu a zpovídali se ze všech svých hříchů. Ta vypjatá zbožnost barokního člověka spojená se všelijakým trýzněním nám byla blízká. Samozřejmě jsme si z toho dělali i trochu legraci.

Příběh desky Baroko v Čechách ale příliš humorný není. Pojednává o poustevníkovi, který žije se svým psem, kterého potom zabije a sežere…

Zase jsme u toho psa. To je hrozně důležitý motiv té desky a obecně celých Psích vojáků. Už od dětství jsme s bráchou byli taková trojbytost s naším čtyřnohým přítelem Čertíkem. Na jednom z prvních koncertů na Folimance měl Filip navíc k noze přivázaného plyšového psa. A já mám pocit, že se psem Čertíkem jsem byl tehdy v obecenstvu.

Baroko okouzlilo vás oba. Filipa navíc to uchvácení neopustilo nikdy, protože se především na konci života nořil čím dál tím víc do studia tehdejší hudby. Přesto se vaše umělecké cítění časem rozdělilo. Ty jsi jasným pokračovatelem té ukecaně rozevláté hrabalovsko-švejkovské tradice, zatímco Filip má v sobě daleko více dekadentního estétství. Jak se to stalo?

Brácha mi pak úplně ulít do hudby. Když jsem třeba přišel z hospody domů, tak on často seděl u naší knihovničky. Vzal do ruky knížku a začal mi z ní předčítat. Bleskově jsem musel uhodnout autora, abych dokázal, že nejsem opilý. Marka Twaina, Henriho Barbusseho a Boženu Němcovou jsem poznal na první dobrou, ale když pak začal vytahovat hudební nauku, úpěnlivě jsem skučel. V devatenácti letech přestal být Filip knižním člověkem, což je pochopitelný. Stal se hudebníkem a promítl se do světa barokních copánkářů. Celou jeho obrovskou knihovnu jsem pak věnoval do Českého muzea hudby. Neskutečná hromada knih. Životopisy Mozarta, Ferencze Lista a všemožných skladatelů.

Z VĚZENÍ SVÝ HLAVY

Filip Topol je v naší rockové hudbě předobrazem romantického umělce, který svému dílu – přes velkou oběť – zasvětil celý život. Jak jsi s ním prožíval jeho nejslavnější devadesátá léta?

V té době jsem z koncertů zdrhal. Zaprvé z toho důvodu, že jsem se styděl za své texty. Tak to mám ostatně pořád. Vždycky, když něco vydám, připadám si jako úplně největší hovado. Zároveň mi ale vadil Filipův postupný sešup. V roce 1994 jsem to zažil na vlastní oči. Psí vojáci se rok před tím rozpadli a první věc, kterou Filip udělal, aby kapelu stmelil, bylo, že zhudebnil pásmo textů z mého románu Sestra. Vyjel jsem s nimi na tour, jenže jsem nevěděl, že už se ze mě stal ten „raymanzarkovskej“ srab. Místo abych hned ráno pokračoval v pitce, jsem šel plavat do bazénu. Mejdan je skvělej, když trvá dva dny, ale když jich trvá čtrnáct, máš z něj akorát rozsekaný nervy. Filip se tehdy nezastavil. Ta sláva se brzy proměnila v krvelačnýho zabijáka. Napsal jsem o tom pár básní, ale byly příšerně sentimentální. Ale fakt mě to štvalo.

Někde jsi popisoval, že on vlastně nezažil normální život, že lezl z pódia na další pódium.

Navíc s tím extrémním životem začal děsivě brzy. Jednou v nemocnici, kam jsem za ním chodil docela často, jsem ho vzal dolů do obchodu. Najednou říká: „Koukej brácho, tady v regálu je asi třináct druhů jogurtů.“ Došlo mi, že on v těch porevolučních letech asi nikdy nešel sám do sámošky. Pamatoval si tu dobu z dětství, kdy za socialismus byly na výběr tři pitomý jogurty. Je zvláštní říkat to o svým bráchovi, ale on fakt žil jako totální bohém.

Filipova nespoutanost šla ruku v ruce s jeho alkoholismem. Chápu, že tys k tomu měl také blízko a mohl jsi tomu částečně porozumět. Byli jste od sebe tři roky a ze začátku jste prožívali podobné okamžiky Ale co na to rodiče? Měli snahu to nějak řešit?

Bylo jim to samozřejmě hrozně líto, když viděli, že trpí. Snažili se s ním o tom problému mluvit. Ale tomu člověku to řekneš pětkrát, šestkrát, ale stejně je to pak na něm samotným. Zase jedna historka z nemocnice. Když na tom nebyl úplně špatně, dal jsem si za úkol, že s ním budu chodit plavat. Myslím, že šel jednou a pak se na to vykašlal. Pak jsem vymyslel, že s ním budu chodit po lesích, protože jsme navštěvovali skauta. Zase se šprajcnul. Já byl nedávno v Londýně a oživily se mi vzpomínky na společnou návštěvu města, kterou jsme s bráchou absolvovali krátce před jeho smrtí. Byli jsme na společném turné v Anglii, kdy jsem četl ze svých knih a on pak zahrál sólový koncert. Naprosto mi to připomnělo dřívější cestu do Moskvy, kterou jsem podstoupil se svým dětským vzorem Ivanem Martinem Jirousem. Vždycky, když si dal Filip pivo, všechno bylo půl hodiny skvělý, ale pak přišel propad a deprese. V Londýně jsme se dokonce pohádali a já si říkal, že touhle cestou fakt nechci jít. Pak už nevidíš, že ten člověk složil slavný písničky a že byl idol celé jedné generace. Cítíš jenom utrpení a bolest.

Petr Placák o tobě jednou řekl, že tvoje nejlepší vlastnost spočívá v tom, že jsi dobrý táta a ochranitel. Byl jsi pro Filipa vždycky tím starším bráchou, který nad ním držel ochranou ruku? A měl jsi někdy výčitky, že to tak dopadlo?

Absolutně. Na Filipa nemůžu myslet, aniž bych se netrápil tím, že jsem to někdy nezastavil. V mé knížce Citlivý člověk jde o vztah dvou bratrů, kdy ten mladší je fakt hodně divný a nemůže vyrůst. V románu Kloktat dehet je zase postava Opičáka, který je také nevyvinutý. Provází mě to furt. Ale vždycky si pak řeknu, že Filip dělal to, co chtěl. Chtěl být svobodný. Po jeho smrti jsem ale žádného smíření nedosáhl. Paměť se možná časem postará, ale teď to mám takhle.

V jednom dokumentu tvrdíš, že máš dva úhlavní nepřátele. Jmenují se červenec a srpen. Když jsi to řekl Filipovi, tak ten odpověděl, že jich má dvanáct. Jako by si vždycky chtěl vzít víc, než může. Tys to nazýval plodným sobectvím.

V tom byl obrovská kopie svýho táty. Oni si byli mimochodem psychicky i vizuálně velmi podobní. Hodně sebestřední lidé, ale až tak moc, že jim to vlastně nemáš za zlý. Věděl jsem, že oni dva se prostě nemůžou dostat z vězení svý hlavy.

Pro Filipa byl ale hodně důležitý rok 1998, kdy podstoupil náročnou operaci slinivky břišní. Tu zkušenost reflektoval i ve své tvorbě. Desky jako Střepy (1999) nebo u Sousedů vyje pes (2001) lze interpretovat na pozadí jakéhosi životního smíření. Často pak opakoval, že právě střízlivost je tou nejsilnější drogou. V tu dobu jsi s ním neměl žádné osobní prolnutí?

Zrovna včera jsem četl esej od Terezy Matějčkové, kde cituje švýcarského filozofa Petera Bieriho: „Jistě je hrozné chlastat. Ale nic nepřekoná tu velikost, tu důstojnost, kdy člověk znovu přestává chlastat.“ V tom pohyblivém území občas připomínající nevyzpytatelnou bažinu se bohužel pohyboval i brácha. Asi byl schopen nazírat obě roviny, ale pořád mezi nimi nekontrolovatelně přepadával.

Rozumím. I přesto ale stvořil úžasné věci.**

Jasně. O jeho tvorbě se mi mluví těžko, nemám kritický odstup. Nechci tady bědovat, jak špatně skončil, naopak. Teď sedíme v Knihovně Václava Havla, kde figuruje skvělý editor Pavel Hájek, který vydal Filipovy nikdy nepublikované povídky a básně nazvané Bláhové psaní. O jeho odkaz se pilně stará i Revolver Revue, kde vyšla výborná bilanční kniha zmiňovaného Michala Špirita nebo výbor z jeho díla Zubama po skle. Před deseti dny za mnou byli dva gymnaziální studenti. Samý otrhaný trička a tetování. Skvělý. Dělali se mnou rozhovor o Filipovi a moje hořekování nechápali. Naprosto mi ten koncept rozbili. Filip měl unikátní schopnost po celý život oslovovat nové mladé lidi. Pro mě umřel v ubohém bytě v Holešovicích naprosto bez ničeho, ale lidi, který ho uctívají, to tak vůbec neberou. Musím reflektovat i tuhle rovinu.

ZÁVAŽNĚJŠÍ A ČISTŠÍ SVĚT

Psí vojáci vydávají poslední desku Těžko říct v roce 2003. Pak se Filip odmlčel a žádnou novou nahrávku s kapelou nenatočil. Vzpomínáš si na toto poslední období, které ale netrvalo zase tak krátce? Bylo to celých deset let.

On byl podle mě strašně šťastný se svojí láskou Sylvií Cayer, což byla Francouzka žijící v Montrealu. Uměla výborně česky, a dokonce se kamarádila i s našimi rodiči. Měl jsem pocit, že Filip začíná žít takový klidnější život. Celá rodina čekala, že teď přijde nový vítr. Vůbec jsme nad ním hůl nezlomili. Pak se ale stalo, že mu Revolver Revue vydala v červnu roku 2013 sbírku povídek Jako pes. Ty knížky přišli v balíku k němu domů, ale on je nestačil ani rozbalit. Od tý doby trošku vtipkuju: děda Karel Schulz totiž umřel ještě před tím, než dopsal ten svůj nejslavnější román Kámen a bolest a Filip si hezky umřel potom, co mu vyšla ta kniha. Tak co je lepší? Umřít, když máš nedopsanou knihu nebo umřít, když ji máš dopsanou? Asi to druhý, ne? Humor.

Aha. Tak už chápu, proč s vydáním své nové knihy tak dlouho otálíš. Mluvil jsi ale o výboru textů Zubama po skle. Je specifický tím, že se Filipa snaží nastínit jako prozaika. V tom jsi kovaný, tady s odpovědí už uhnout nemůžeš.

Musím ti říct, že s tátou jsme byli Filipovy nejtvrdší kritici. Doma mám dokonce schovaný dopis od táty, který mu poslal a ve kterém Filipa hrozně tepe a doporučuje mu, aby tu prózu nezveřejňoval. Pamatuji si, že máma zareagovala a psala dopisy tátovi, aby na Filipa nebyl tak zlý, ať se obměkčí. Táta si ale stál tvrdě za svým a odpověděl, že to jsou zkrátka juvenilní věci. Zmiňoval jsi sbírku jeho poezie Pitky beze slov. S tou jsem měl zase problém já a říkal jsem mu, že to je jako když Karel Gott maluje obrazy. Já jsem rád, že Filipovy povídky vychází, ale z toho kritického ostří neustoupím.

Vadilo to Filipovi?

Určitě. Jemu hrozně záleželo na tom, aby se to líbilo hlavně tátovi.

Podle mě se ale Filipovo prozaické psaní taky dost vyvíjelo. Třeba v novele nazvané Karla Klenotníka cesta na Korsiku (1999) už jsou patrné rysy určitého vypsání se. Mimochodem, hned na první stránce knihy se objevuje postava bráchy.

Doteď si na to pamatuju. Stáli jsme na Florenci a já Filipovi psal na malou kartičku anglickou větu: „I have pancreas.“ Měli jsme strach, že na té cestě bude mít další záchvat. Když to takhle popisuju, je to jak z minulého století a ono to je vlastně pravda.

Filip Topol byl spíš taková dandyovská osoba z 18. nebo 19. století.

To jo. Ale my byli zároveň hrozný pankáči. Z Florence jsem pak jel na Klamovku do hospody a tam vyřvával, že brácha má vyoperovanou slinivku, že musím pít za dva. Všichni mi hned začali posílat panáky. Mezi sebou jsme měli dost cynický humor. Naučilo ho nás společenství undergroundu. Všichni zavření v blázinci nebo ve vězení. Nebrali jsme to tak, že někdo umřel a panebože, co teď budeme dělat. Na to nebyl čas.

Jednou jsi o Filipovi řekl, že ať byl na sebevíce zničující šňůře, kde do sebe lil pivo od rána do večera, tak si mezi koncerty zaběhl do kostela, kde tiše rozjímal. Přijde mi, že o tom v rozhovorech sám často mluví, ale neumí a ani to nechce moc pojmenovat, protože by tajemno s tím spojené zničil. Hudba ale pro něj byla spirituální záležitostí. Nemyslíš?

Filip měl nad sebou vždycky jakousi mystickou naději, že existuje ještě nějaký jiný, absolutní, závažnější a čistší svět, kde tě má někdo rád. Osobně jsem se s ním o tom nikdy nebavil, asi jsme se styděli hovořit o něčem tak posvátným jako je Bůh. Ale jsem přesvědčený, že brácha měl silnou osobní linku s posvátnem. Stydím se o tom mluvit i teď.