Nepomůže ti ani matka: Leto

Slezská podzemní scéna stírá prach ze svého místa na hudební mapě už dost dlouho na to, aby se nejnovější, kulaté číslo v katalogu Silver Rocket mohlo potýkat s jakýmikoli pochybnostmi.

Debutová deska dvojice Leto, manželského páru, který nedávno slavil křest a výročí svatby zároveň, demonstruje, že naše životodárná hvězda není jen obrazem tepla a bezpečí, nýbrž i hrozby v dlouhodobějším měřítku. Mezi vnitřní rozpolceností a pochybnostmi ale poskrovnu dřímá i světlo. Není ho moc, jen pár drobných po kapsách a pětka v nohavici, ale je. Je to náznak bezmála infantilních tanečních částí, k dohledání například v písničkách Les nebo Sekera. Myslí se tím i některé vyzpívávané melodie křehčího charakteru, přesně ty, které nikdy nevydrží moc dlouho. Těžkopádný automatický bubeník jako podpěra, pestrá škála syntezátorových zvuků, neméně důležitá kytara. Všechno upředeno výraznou a detailní produkcí, která výsledným zvukem přesouvá z útulně neuklizeného obýváku do kosmu a zase zpátky. Když zkreslená kytara naprosto přehluší všechny ostatní stopy, je všechno v největším pořádku. Dvě vedlejší postavy (Aran Epochal a Orel) nepřišly jen doprovodit kapelu - jejich hlasy jsou stejně důležité jako všechno ostatní, do obrazotvorných textů přispějí nádechem své neméně výrazné poetiky a mimo to dosvědčují silnou rodinnou spřízněnost. A ani tehdy se nezdá, že by snad něco mělo vůbec kolísat. I s poměrně minimalistickými výrazovými prostředky je totiž nakládáno tak, že ani jednou nebudete pochybovat, jednoduše si brázdí cestu bezbolestnými a neohroženými došlapy, zatímco v protikladu k nim nadále zaznívá manifest nesmělosti.

Že je pop nastavovanou a lacinou entitou bez sebemenšího vnoru? Ale kdeže, už někdy od dob Sporto je tohle tvrzení pod drnem. Album žlutočerných barev je jen dalším důkazem. Nemá smysl sypat další klišé o decentním mixu kapel X a Y nebo velmi chytré příměry (garážoví Beach House?). Bůh je jenom jeden, zato desek Leto vyšlo na sto padesát. Breč, nebo nech být. Veni, vidi, spoko.