Nerozumět sobě samému, nerozumět světu: Ghostpoet

Ghostpoet se odmítá zařadit do jakýchkoli škatulek. Škatulky nasměrovávají očekávání a ubírají hudbě šanci vyznít po svém. Snaží se svázat nesvazatelné. To všechno víme. Je Ghospoet hip hop nebo indie? Může být hip hop bez rýmů? Kde začíná a končí poezie? A proč se na to vůbec ptát? Zahoďtě fakta, zavřete oči a zapněte stereo.

Co minulé album Peanut Butter Blues and Melancholy Jam prozradilo ve svém názvu, to v titulku novinky Some Say I So I Say Light zůstává pouze naznačeno. Přesto jsou blues a melancholie první slova, která mě při poslechu napadla. Temné a pomalu plynoucí melodie, kytarové riffy, hluboké klávesové tóny a acidjazzové prvky vnášející neklid do kompozic. Vše je stejně tklivé jako postapokalypticky drsné a nehostinné. Ghostpoet má možná hlas jako Roots Manuva, ale zde veškerá podobnost končí. Eliptické výjevy obrazivosti, nedokončená vyjádření pochybnosti, myšlenky zakódované do životní zkušenosti. Texty se obejdou takřka bez rýmů a po sobě jdoucím vyjádřením schází zjevná logika. Atmosféra je však natolik snová, že dovolávat se logiky, je jako ptát se po zákonitostech stvoření v sedmi dnech. Pro shrnutí celkového dojmu se nejvhodnějším jeví slovo existenciální. V každém momentu na nás číhá smrt stejně jako katarze a osvícení. Tady nejde o strach nebo nenávist, ale o připravenost nerozumět sobě samému, nerozumět světu. K tomu Ghostpoet nepotřebuje složité popisy a líčení, ale pár řádek a opakování na proměnlivém hudebním podkladu. V podtextu je vždy cítit špinavé urbanistické prostředí. Toto není lesní album. Ozvěny a nedokončené rýmy, hlas jako hudební prvek a za tím vším tuny betonu.

Lyrika se nesnaží o konkrétní sdělení, ale pracuje s náladami, s momenty, do kterých si každý může dosadit svou vlastní zkušenost. Situace, které nevyzdvihují svou výjimečnost, ale naopak akcentují každodennost a civilnost. Jde o pocity a atmosféru. Ať se procházíte ulicí nebo sedíte hluboko usazeni ve svém křesle, Ghostpoet vám dá nahlédnout do své hlavy. Nahlédnout do mlžného oparu rozmazaných kontur přítomnosti a nejistoty přečnívající jako východisko do budoucnosti. Realitu tužkou nenakreslíš, jedině sprej s fatcapem dokáže nakreslit čáru, která nemá pevně dané okraje. Co se stalo, je pouze tím, co jsme viděli. Víc nemáme. Melancholie funguje jako stesk po ztrátě srozumitelnosti. Ale stesk, který nepláče. Stesk, který se nechce vrátit před moment ztráty. Ghostpoet utíká do stínů, protože ve světlo už nevěří. Teprve ve stínu člověk nemusí zakrývat svou tvář. Že nerozumíte? A skutečně je to třeba? Pocity umí být víc než vzorce.

Album dokáže být poměrně sugestivní, ale absence konkrétního dramatu a bluesová nadvláda melancholie způsobují, že si jen těžko Ghostpoeta pustím jindy než před spaním. K tomu přispívá i fakt, že texty jsou přednášeny snad až příliš monotónním hlasem a jednotlivé hudební podkresy není těžké zaměnit. Deska si svoje publikum určitě najde, ale vyžaduje správné prostředí a především náladu o něco více, než je obvyklé.