Nespoutaný Django – Prověřená kvalita. Bohužel.

Jsou jídla, která vám nejdřív nechutnají a zvyknete si na ně až časem. Tatarák, suši. Vedle nich ovšem existují věci, které buď milujete nebo nenávidíte, napořád. Třeba játra na cibulce nebo sleďový salát s majonézou z masny na rohu. Nemá cenu je někomu vnucovat ani od nich odrazovat. A podobně je to i s filmy Quentina Tarantina.

Dokážu si představit, že před dvaceti lety někdo mohl v blažené nevědomosti vzít holku na tu novou detektivku Pulp Fiction a za chvíli zhnuseně vypadnout z kina. V případě Kill Billa nebo Hanebných panchartů se to už asi přihodilo jen málokomu. Z Tarantina se stala značka, člověk-žánr, od kterého jeho fanoušci vždy zaručeně dostanou dávku oblíbených absurdních konverzací, útržkovitého děje, přehnaného násilí a zasvěcených odkazů na filmový brak všeho druhu. Ber, nebo nech být. Je to zkrátka Tarantino. Který v Nespoutaném Djangovi zaběhnutý systém opět potvrdil, bohužel však bez vnitřní soudržnosti a hravé inovace svých starších filmů.

Rok 1858 byl na americkém Jihu veselou érou pro plantážníky, černí otroci se bavili o poznání méně. Jedním z nich je i Django (Jamie Foxx), kterého v úvodu filmu vysvobodí z řetězů lovec lidí Dr. Schultz (Christoph Waltz), vydávající se za potulného zubaře. Djangovi nabídne peníze a svobodu výměnou za pomoc s dopadením hledaných zločinců. Intelektuální německý pistolník a osvobozený otrok vytvoří bez dalších diskusí nesourodou dvojici, společně efektně likvidují několik padouchů, shrábnou odměnu, odpraví další padouchy, přes zimu se cvičí ve střelbě a zjara vyrazí vysvobodit Djangovu ženu Brunhildu (Kerry Washington) z plantáže sadistického otrokáře Candieho (Leonardo DiCaprio). Krev stříká na květy bavlny, slovo negr zní desetkrát za minutu, hrají k tomu Morricone, Beethoven i Tupac Shakur, fanoušci spaghetti westernů i blaxploitation se tetelí štěstím. Problém je ale v tom, že tahle taškařice trvá skoro tři hodiny a ani dobré herecké výkony, humor, akční scény a perfektní soundtrack ji nedokážou udržet dohromady.

Tarantino experimentoval s nelineárním dějem rozděleným do volně propojených epizod už dříve. Všechny jeho filmy však pořád měly spád a stupňující se napětí, ať už šlo o navazující historky v Pulp Fiction nebo rovnou kapitoly v Kill Bill. U Hanebných panchartů bohužel začala plynulost skřípat a v Djangovi se zadrhla úplně. Povedený úvodní příběh Schultze a Djanga na cestách končí asi ve třetině stopáže, křečovitě se překlápí v popis pouti na Candieho plantáž a slibná závěrečná katarze se opět rozplývá do útržkovitých skečů. Možná za to mohlo náhlé úmrtí zkušené Tarantinovy střihačky Sally Menke, možná jde o další z jeho metavtipů, ale náhlé zlomy v ději jsou někdy doslova bolestivé. Pocta béčkovým žánrům pochopitelně nemusí mít hlubokou vnitřní logiku a smysl, ale ve shodě se svými vzory by měla udržovat zábavu a rychlost. Místo toho se u Djanga dočkáme dvou nebo tří filmových pahýlů sešitých v nesourodé monstrum.

Celou věc naštěstí zachraňuje pestrá přehlídka absurdních tarantinovských postav, jejichž přestavitelé hrají jako o život. Christoph Waltz coby noblesně vychytralý Schultz předvádí v podstatě stejnou hereckou kreaci jako v roli esesáka Landy v Panchartech, a stejně se mu daří dominovat celému filmu. DiCaprio přesvědčivě střídá uhlazenost s výbuchy vzteku a za zmínku stojí i Samuel L. Jackson v roli intrikářského černého majordoma lísajícího se k bílým pánům. Jacksonova postava také jako jediná hlouběji vystihuje komplikovanou psychologii otrokářského systému. Ostatní protagonisté jsou jednoduše rozděleni na kladné černé a zlé/pochybující bílé, a ani tato schematičnost není dotažena do důsledků. Prkenný Jamie Foxx v hlavní roli většinou jen poslušně následuje bílého Schultze a jeho zoufale způsobný černý mstitel Django má do Shafta a dalších blaxploitation hrdinů dost daleko.

Nespoutaný Django je totiž filmem o otrokářství, asi jako byli Pancharti filmem o válce a nacismu. Pohrává si se společenským vnímáním kontroverzního tématu, ale neaspiruje na jeho hlubší reflexi. U Panchartů spočívala guilty pleasure v partě drsných Židů masakrujících nácky, v Djangovi zase v nezvykle otevřeném obrazu spoutaných a bičovaných černochů vhozeném na plátna amerických kin. Jenže příslušnou utlačovanou menšinu v Tarantinových filmech vždy vede ke svobodě a pomstě příslušník dominantní většiny (texaský poručík Raine v Panchartech, německý doktor Schultz v Djangovi), která si tak jejich prostřednictvím ulevuje od svých kostlivců ve skříni.

Tarantino v Nespoutaném Djangovi vysekl svým nezaměnitelným způsobem poctu dalšímu oblíbenému žánru a fanoušci jsou zákonitě nadšení. Zároveň je ale zřejmé, že se ve své tvorbě dostává do kruhu, a pokud bude bez jakékoliv změny pokračovat v natáčení rozvleklých brakových hříček, stane se časem parodií sebe sama, Woodym Allenem postmoderních béček. I přesto je Django filmem, který stojí za zhlédnutí. Už jen proto, že tentokrát krev stříká opravdu vysoko...