Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky (Houeida Hedfi)

Řeka k nám promlouvá. Vybízí k procházce po vyšlapané pěšině podél ní, svádí k tichému spočinutí na břehu nebo nahání hrůzu, když stoupne její hladina. U říčních toků se zrodily první starověké civilizace a v některých kulturách je řeka dodnes posvátná. I tam, kde se jí takového uctívání nedostává, fascinuje člověka odpradávna a v průběhu let inspirovala mnohé umělce. Zasvětit říčním tokům hudební dílo není ničím novým a z nevyčerpatelné říční inspirace čerpá i Houeida Hedfi na svém debutovém albu Fleuves de l’Âme.

Vzácný pramen k této nahrávce vytryskl v pouštní oáze už v roce 2011. Olof Dreijer, známý ze švédského synthpopového sourozeneckého dua The Knife stejně jako sólový DJ, tehdy navštívil Tuniskou republiku a Hedfi byla jednou z žen, s nimiž spolupracoval na hudební kompilaci místních umělkyň. Od té doby nenuceným tempem plynula jejich vzájemná spolupráce, která nyní vyústila v hodinovou nahrávku, v hudební expedici po osmi řekách napříč třemi kontinenty. Posluchač přitom svým založením nemusí být cestovatelem tělem i duší, postačí splnění druhé podmínky, přičemž domácí útulno je výhodou. Je celkem nepodstatné, jestli jednotlivé skladby skutečně zrcadlí hladiny nebo věrně kopírují každý meandr řeky. Pro Hedfi totiž samotná řeka nepředstavuje cíl tvorby, ale prostředek, metaforu k ohledávání a nalezení duše.

Houeida Hedfi se hudbě začala věnovat poměrně pozdě. Svoji první bicí soupravu si pořídila až v sedmadvaceti letech, kdy už měla slibně nastartovanou akademickou kariéru v oboru matematika a ekonomie. Dokázala si tak lehce spočítat, že nemá kam spěchat, a přípravě alba věnovala devět let, kdy cestovala mezi Tuniskem, Dreijerovým berlínským studiem a Paříží, kde žije. Během té doby si osvojila hru i na jiné hudební nástroje, než jsou perkuse, a pro svůj nápad získávala další spoluhráče. Na výpravě po Evropě, Africe a Asii tak Hedfi doprovází tuniská houslistka Radhi Chaouali či palestinská hráčka na loutnu buzuki Jalal Nader, hlasem pak ve dvou skladbách v Estonsku usazená Britka Planningtorock. Kosmopolitní posádka s producentským kapitánem Dreijerem na výpravě po vodách world music, jazzu, komorní hudby a elektroniky. I když vycházejí z lokálních hudebních tradic, jsou všichni zúčastnění vědomě součástí jednoho celku. Tak jako řeky nehledí na hranice států a nakonec se stejně promísí ve světovém oceánu. Anima mundi.

Bohatý hudební instrumentář se představí hned v úvodní Souffles du Nil – ústřední buzuki se mazlivě prolíná s hrou dalších nástrojů, jimž se na ploše devíti minut dostává značného prostoru pro krátká sóla. Nejdelší řeka černého kontinentu na posluchače vyloženě dýchá. Namami Gange plyne líným tempem a jednotlivé motivy se opakují jako mantra. Podobně Envol du Mékong začíná pozvolna opakující se ztišenou melodií syntezátoru, ke které se přidávají klavír a housle. Ale víte, co se říká o tiché vodě? Synťáky postupně nabírají na intenzitě, takže v samotném závěru posvátná řeka vyloženě duní v ohlušujícím dronovém hukotu. V Appel du Danube pak elektronika a samplovaný vokál nad melodií glockenspielu vzbuzuje tajemný, až strašidelný pocit, takže na valčíkový krok rovnou zapomeňte. Sama Hedfi nechtěla, aby nahrávka byla příliš rytmická, jak by se od ní dalo očekávat, perkuse tak dominují jen písni Echos de Medjerda. Možná symbolicky dostávají nejvíce prostoru právě ve skladbě věnované řece z její domoviny, ve které jim je jedinou parťačkou Dreijerova flétna prohnaná kvílivým efektem. Návrat ke kořenům spolupráce před velkým finále, závěrečnou osmnáctiminutovou Cheminement du Tigre, v níž i přes zmatení jazyků a vzájemnou kulturní různorodost jednotlivé hlasy nalézají společnou řeč.

Stejně jako Houeida Hedfi s vydáním svého alba nikterak nespěchala, není třeba se unáhlit ani s jeho poslechem. V říčních veletocích se každou vteřinou protočí tisíce kubíků vody, ale Hedfi je k této pomíjivosti lhostejná. Posluchač se s ní při hledání duše noří pod povrch říční hladiny. S Fleuves de l’Âme to jde překvapivě snadno, ať už si každý hledáme to své. Duši, psyché, átman, perličku na dně nebo jen za věky věků ohlazený oblázek, který si položíme na poličku jako vzpomínku na jednu krásnou cestu.