Nezbylo po ní ani stopy - Kulky a opium

Liao I-wu je čínský disident, který byl původně novinářem, básníkem a spisovatelem. Zúčastnil se pokusu o reformaci komunistického zřízení, které vyvrcholily 4. června 1989 na pekingském náměstí Nebeského klidu, kdy se „... s kulkami objevily kaluže krve, lidé se káceli jako podťaté stvoly při žni...“, a následně byly krvavě potlačeny. V roce 1990 byl zatčen za veřejnou produkci své básně, která předjímala následný vojenský masakr, a odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. Od roku 2011 žije v německém exilu.

Pokud se pád totalitního režimu v bývalém Československu označuje Sametovou revolucí, čínská situace byla jejím pravým opakem. I-wu ji ve své básni Krveprolití popisuje s naturalistickým poetismem: „Střílejte! Plnou dávkou! Vzedmutá přílivová vlna tváří se láme a padá – to je krása! Tváře, co budou stoupat do nebe a klesat do pekla – to je krása! Krása. Krása, pro kterou se člověk mění v netvora...“ Nejznámějším symbolem pokusu o demokratizaci čínského komunistického systému se stal osamělý neozbrojený člověk. „Na západě znají všichni Wang Wej-lina, mladíka, který zcela sám uprostřed silnice zastavil kolonu tanků. (...) Ale tu noc bylo v čínských ulicích nespočet Wang Wej-linů, které žádný objektiv nezvěčnil.“ (Tato událost se mimo jiné objevila i v klipu Pushed Again německých pankáčů Die Toten Hosen.)

Kniha Kulky a opium je v pořadí druhou, která vyšla I-wuovi v nakladatelství Mladá fronta. Podobně jako Hovory s chudinou, ani Kulky a opium nelze označit za román. Jedná se o soubor patnácti rozhovorů s lidmi, kteří se ocitli nejen v centru pekingského dění na začátku června roku 1989. (Jen pro zajímavost – jedním z účastníků byl také český dobrodruh a cestovatel Zdeněk Němec, jenž popisované události fotografoval.)

Patnáct rozhovorů, patnáct různých osudů. Všechny spojuje jediné – o svou minulost se oficiálně dělit nechtěli. Potrestáni byli minimálně dvakrát: prvotně bezdůvodným zatčením a s ním spojenými traumaty šikany a buzerace ve vězení, druhotně nemožností zapojit se plnohodnotně do společenského života – cejch Kainova znamení jako politického vězně je nesmazatelným a v nemalé míře má za následek rozpad rodinných vztahů. Pracovní uplatnění pro takového jedince jednoduše není a je tak odsouzen k pouhému přežívání. Dostává se pocitu, že I-wuova kniha se stává strojem času a že se čtenář dostal zpět do padesátých let minulého století: „... levou rukou se opřel o auto a pravou ukázal véčko, gesto vítězství, a taky dostal ,nižší sazbu´ přes deset let.“

Druhou vrstvou I-wuovy knihy je rozčarování nad vývojem čínské společnosti. Od euforické společenské sounáležitosti k čínské ekonomice dnešních dnů, jež je jednou z nejsilnějších na světě. „Výtržníci zatčení v souvislosti s událostmi 4. června postupně vycházejí z vězení. V tichosti, bez povšimnutí, nikdo se o ně v nejmenším nezajímá. Vlna nadšení, která v devětaosmdesátém strhla snad každého, se dávno přehnala, opadla, nezbylo po ní ani stopy.“

Za jejím vzestupem není jen nedodržování ochranných známek, ale také lidských práv. Přesto se tyto základní atributy bagatelizují ve jménu ekonomiky – a to dokonce i (bývalými) politickými špičkami. (Stačí si vzpomenout na Nečasovy choromyslné výplody při zahájení Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně v roce 2012.) Bylo by také dobře nebrat podobné přehmaty na lehkou váhu, vždyť byly doby, kdy tuzemští soudruzi jezdili do Moskvy, aby se naučili svým protivníkům zakroutit krkem. Neodbytně vyvstává otázka – za jakým účelem se jezdí do Číny dnes?