No Age tentokrát jen pro skutečné (ne)závisláky

Je to ještě punk? Na novince An Object se duo No Age blíží sólovým albům členů Animal Collective. Pro některé zakopaná sekera, pro jiné výzva, na kterou je nutné se připravit. Třeba tak, že nebudete čekat punk.

Jasně, No Age nebyli nikdy ryzími představiteli punku. Tvářili se tak, ale rebelující špínu na povrchu smývaly i vlivy mnohem konzervativnějších stylů. Tentokrát se losangeleští rozhodli oslovit klidnějšími proudy, vzdáleně evokujícími nahého Pandu Beara (tzn. bez elektronických vychytávek). Předchozí počin Everything in Between (2010) na sebe upozornil díky nonkonformnímu lo-fi zvuku a syrovosti. Ve změti všemožných indie kytarovek to bylo něco jako svěží vítr. Osobně tuto desku do zlatého fondu neřadím, ale dobře posloužila při cestách v MHD. Přímočará. Mnohdy repetitivní. Co jí však rozhodně nescházelo, byly melodie, v nichž jste se velmi rychle aklimatizovali a mohli bez problému pustit při akci na privátu, aniž se osazenstvo ošívalo frází „tyvé, přepněte to někdo“.

Ani novinka se nezahazuje s mondénností. Jednoduchá ve svém zpracování, bicí, kytara a sem tam elektronika, kterou nakonec lehce přehlédnete. Na rozdíl od výše zmíněného Pandy Beara elektronika No Age nikdy neustavovala. Nebyla to vlastnost, jež by nějak charakterizovala jejich tvorbu. Což je u novinky, jež upouští od silnějších refrénů (a experimentuje), na škodu, protože pak vás album těžko přemlouvá, abyste dali replay. Ovšem doposlouchat An Object není zas taková práce, půlhodina je sice bohatší sedmipalec, ale tentokrát postačí.

No Age jsou představiteli vzdoru proti nenasytnému trhu a (věčně nespokojené) kritiky, známým zvukem zároveň přiznávají, že náleží nezávislejšímu publiku. Mnohem horší se zdá být neschopnost překročit vlastní stín, v některých okamžicích jsem měl dojem, že poslouchám raná demíčka. Už úvodní No Ground, omezující se pouze na elektrickou kytaru, alespoň vokálně odkáže k Fever Dreaming. Dvojka I Won’t Be Your Generator ve svém názvu možná skrývá, co nám No Age tentokrát servírují, a budete-li divě přepínat mezi skladbami, zjistíte, že produkce skáče stejně tak. Jako by se Randall, Spunt a dlouholetý spolupracovník Facundo Bermudez nemohli shodnout na jednotném kabátci. Holt DIY neústupnost, ve které se dávkuje podle srdéčka.

Ve výsledku tak nová deska zní jako „přerod od toho, co jsme udělali, k tomu, co chceme udělat, ale nevíme jak“. Zřejmě kreativní obrození, jemuž ovšem na An Object odpovídá jen hrstka nápadů (An Impression) a jeden povedený kytarový hype (Lock Box). Zbytek je změtí garážového punku à la Ramones/the Men s náhodnými mečícími pazvuky, které zní, jako by někdo horko těžko strkal samce do vstupu. Stačí taková trivialita na dnešní scénu?

Pokud se No Age snažili odstoupit od obchodně vstřícnějších vzorů, povedlo se. An Object není to, co by mělo zajímat někoho, kdo nestrpí nezávislé léto. Nedokážu si představit českého punkáče s elpíčkem An Object pod křídlem. Ale budiž, No Age učinili posun. V kontextu dosavadních alb směrem zpět, ve smyslu osobního vývoje o krůček vpřed.