Nový hlas v mé hlavě (Linkin Park)

Už je to sedm dlouhých let, co si Chester Bennington vzal život a nechal spoluzakladatele Mikea Shinodu a roztříštěnou kapelu Linkin Park v těžké situaci. Navíc s rozporuplně přijatou deskou One More Light, která rozštěpila fanouškovskou základnu na dvě rozhádané frakce.

Kapela, co má duši, ale nemá hlas. Linkin Park se v podstatě rozpadli a Shinoda inklinoval ke své vlastní tvorbě, jeho sólové album Post Traumatic a produkční služby pro jiné umělce ukazovaly jeho chuť hrát a tvořit, ale měl svázané ruce. Styl Linkin Park byl bez výrazného vokálu zapovězený a hledat náhradu mu dlouho nepřišlo správné. Když zpíval sám, znělo to podle něj spíš jako hulákání. Snaha najít někoho výjimečného, kdo by dokázal nahradit nebo vylepšit Benningtonův nezaměnitelný vokál pak vyplynula nečekaně přirozeně s frontmankou punkových Dead Sara, Emily Armstrong. Původní členové – basák Phoenix Farrell a DJ Joe Hahn – pak Shinodovi pomohli znovusestavit Linkin Park. O dekádu mladší zpěvačka v sobě nese určitou svěžest a neuvěřitelný zvukový rozsah, už na úvodním koncertě dokázala převzít Benningtonovy party a prožít je – odzpívat po svém. Z původní sestavy odešel bubeník Rob Bourdon, kterého nahradil Colin „Doc" Brittain (Papa Roach), kytarista Brad Delson zůstává i nadále v tvůrčím týmu kapely, ale během turné za něj zaskakuje Alex Feder.

Pro představení nové hudby Shinoda chytře použil vypalovačku The Emptiness Machine, která Armstrongovou představuje jako pomocníka v nové éře, co „chce jenom někam patřit”. Chytlavý refrén, text o sounáležitosti prosí o odpuštění, že se jede dál bez Chestera, a Emily se tak má šanci posluchačům dostat pod kůži. Linkin Park dávají najevo, že jde o začátek věrný numetalovým kořenům, obohacený o bezmála pětadvacet let zkušeností.

Úvodní skladby zní jako hrdí pokračovatelé Meteory (2003). Povědomé postupy se mísí s vyspělostí, jsou tu rychlé, chytlavé, promyšlené melodie. Technicky na vysoké úrovni, zároveň narvané emocemi. Cut the Bridge, Heavy Is the Crown nebo v druhé polovině alba singl Two Faced připomínající legendární One Step Closer, obohacený rapovou kadencí z Points of Authority. Nebo je libo monumentální IGYEIH? To je přesně to, co fandové chtěli. Shinoda a spol. se ale nebojí jít i novým, experimentálnějším směrem a úvod pomalé balady Overflow je jako od Thoma Yorkea. Jemnější zpívané polohy (Over Each Other) střídají tvrdé až uřvané (Casualty), každý si tak najde styčnou plochu. From Zero jde posluchačům neuvěřitelně na ruku a deska je udělaná tak, abyste ji mohli točit pořád dokola – propojení závěru skladby Good Things Go a intra From Zero lícuje.

Kritika křičela, že bez Benningtona to už nejsou Linkin Park, jeho syn mluvil o pošpinění odkazu. Kapela se měla jmenovat jinak! Jenže po poslechu From Zero je jasné, že nešlo jen o prodejní kalkul. Zvuk, texty, energie. Jak si měli říkat? Noví Linkin Park?