Nuselskej punk osob shluklých ve výčepu

Green Scum je pseudonym autora knihy Nuselskej punk. Dle svých slov žije „střídavě na ulici a pod střechou” a „většinu storek jsem zažil, nebo se staly mým přátelům”. Publikuje v magazínu Legalizace a na webu www.zelenyskraloup.cz/greenscum.

Nuselskej punk začíná pěkně zostra. Snad rychleji než legendární „počty” bicmana Tommyho Ramona, které stačil vychrlit před každou písní svého mateřského uskupení. Krátké věty s úderností panzerfaustu. A stejně nekompromisní je také s jazyk, kterým je kniha psána. Mluva ulice a dolních deseti milionů? Nebo se jedná o bodrý styl hovorů z Lán? S největší pravděpodobností je to jazyk kultury jednadvacátého století. Nonšalance Jiřího Gutha-Jarkovského nebo Ladislava Špačka totiž patří do jiného století.

Pomyslnou královskou figurou šachovnice pražských Nuslí je Džudo, jehož existence je zahalena v mlžném oparu vypitého alkoholu a dýmu cigaret, i těch chechtacích. Životní náplní je – podobně jako u většiny lidí dnešních dní – nějakým způsobem přežít další den, aniž by to mělo dalekosáhlé následky na dosavadní situaci, tj. „šlapat vodu“ nad existenciálním dnem. Záchranou sítí se stávají občasné brigády a melouchy, jež mívají vyvrcholení dle Murphyho zákonů – „může-li se něco pokazit, pokazí se to“. Výjimkou jsou pouze případy, kdy Džudo hrdě nechává svůj prostředníček vztyčený vůči konzumní společnosti reprezentované mainstreamovými šampóny, kikinami a podobnými existencemi. Lze jen dědečkovsky dodat, že holt „tady se žije beze vší poezie“.

Středem Džudova (nuselského) vesmíru je hospoda Na Závisti – podobně jako u Hraboše vinárna U Sudu –, díky níž se střetává se svými souputníky a zároveň kumpány z „mokré čtvrti“ – Korábem a Trávou. Hospoda není pouze jejich „treftpunktem“, zároveň se stává pomyslnými divadelními prkny, na kterých se odehrávají příběhy dalších nuselských postaviček – tu v reálu, ondy zase jen zprostředkovaně ve vzpomínkách osob shluklých ve výčepu a třímajících půllitr, panáka či kouřící cigaretu.

Nuselskej punk je soubor osmdesáti dvou kratších povídek, které jsou na čtenáře vychrleny s extrémní intenzitou i „rychlostí“, jež si nezadá s hudební produkcí Napalm Death. S četbou stránek na mysli vytanou Hospodské povídky Václava Koubka, i když závěrečná pointa se mnohdy podobá usilovnému, leč marnému pachtění večerníčkovského dua kutilů Pata a Mata. Vyznění povídek je převážně melancholické s příměsí černého humoru. Všechny povídky jsou ukončeny třemi slovy, která by mohla zlidovět podobně, jako se to podařilo Wachkově „serepsu“ v trilogii o Aloisi Nebelovi. „Srát na to,“ zní přece punkově.

Literární tempo Nuselského punku připomíná Rudišovu Národní třídu – krátké věty, jež mají sílu a rytmus zánovního bucharu, premávajícího na plný výkon. Dalším pojítkem jsou charaktery hlavních postav – oba jsou outsideři, kteří se vůči většinové společnosti vymezují svým specifickým způsobem žití. U Rudiše šlo o egocentrického pravicového Vandama, Džudo je oproti tomu vyznavačem punkového přístupu, jehož hlavní motivací je snaha nebýt sám a pomoci „bližnímu svému“.