Island Mint se nedá odepřít schopnost organicky spojovat ráznou, pozitivně znějící hudební složku s hloubavými texty plnými skryté symboliky.
Eklektické, mytické, propojující zdánlivě nespojitelné. I takové je druhé studiové album Slun pražské kapely Island Mint. Oproti debutu Irreality (2022) působí výrazně intenzivněji a syrověji, což mu dodává na autenticitě a nápadné živosti. To byl také podle kapely záměr – přenést do nahrávky víc energie z živých vystoupení.
Slun představuje fiktivní stvoření, které si kapela vymyslela jako symbol pro široké spektrum žánrů, jež se na desce objevují. Kromě typického psychedelického zvuku jsou tu slyšet prvky trip-hopu, stoner rocku nebo downtempa i country, zaznívají i rozmanité nástroje – od harmoniky přes banjo až po trumpetu. Celá deska pak vrcholí snovou flétnovou pasáží.
Island Mint se nedá odepřít schopnost organicky spojovat ráznou, pozitivně znějící hudební složku s hloubavými texty plnými skryté symboliky. Hravá melodie a houpavý groove úvodní Snake River, prokládané rozpustilým chorálem „La-la-la-la-la-la-la-la-la-la Shangri-La“, by sice mohly vyvolat dojem, že si posluchač bude moct vychutnávat výrazné kytarové tóny a různorodé elektronické prvky takřka bez námahy. S každou další skladbou je ale jasnější, že album jde mnohem hlouběji.
Často až surrealistické texty, podpořené exoticky laděnými kytarovými motivy, budí zvědavost a nutí přemýšlet, proč se v textech snad všechny postavy tak nějak samy ženou do záhuby: „Swallowed by the dust. In the labyrinth of time. / Won’t make it out alive,“ zní ve skladbě Slun. Motiv pomíjivosti a konfrontace s vlastní konečností slyšíme i jinde. „It’s like my life has ended/ when I was seventeen/ And I didn’t wanna grow up/ Now it's too late to become the things/ I wanted to be,“ zpívá frontman Matyáš Adámek v písni Fool Around, ve které se s hořkosladkým pobavením zamýšlí nad prožíváním tzv. čtvrtživotní krize.
Prohlubuje tím celistvou zpověď o přesycenosti, vyčerpání, touze po změně nebo lhostejnosti spojené s životem ve velkoměstě. I takto palčivá témata dokáže kapela předat s typickou hravostí a pozitivním nádechem, díky čemuž má posluchač prostor se zaposlouchat, aniž by u toho propadnul přílišné melancholii. V praxi se to projevuje třeba tak, že si člověk trochu vyřízený z celodenního zápřahu po cestě v tramvaji pustí Tunnel Vision. A přestože se u pasáže „All the people/ they can’t see you/ just don’t make a sound“ cítí jen jako další anonymní jehla v kupce města, za zvuku trpce radostných kytar si párkrát úlevně poskočí.
Slun je deska, ve které se neustále odkrývají vrstvy a detaily, jako by v nich pokaždé přibylo něco nového. A právě ambivalence nálad a množství neotřelých motivů patří k nejsilnějším stránkám a dělají ze Slun album, na němž má nakonec každá skladba potenciál stát se tou nejoblíbenější.
Zarážející je, že opatrnost se neomezuje jen na kontroverze, snímek míjí i témata, která by mohla fungovat bez většího rizika. Jeho boj o prostor na MTV, která v minulosti nedávala prostor Afroameričanům, tu je jen naznačený, nikdy opravdu rozvinutý...
V pilotním singlu Days We Left Behind nové desky vzpomíná jeden ze dvou přeživších členů Beatles na černobílou minulost. Tušení, že na stará kolena vsadil na čistě nostalgickou notu, je však v kontextu celé desky rozprášeno a na vzniklé mlze se objeví duha. The Boys of Dungeon Lane odhaluje víc než jen vzpomínky – je to mozaika příběhů a pocitů, melodií i zajímavých harmonických vybočení.
Nekompromisní sbírka Love, Diskito potvrzuje celkový posun v tvorbě a projevu, který určitou část fanoušků možná stále překvapuje, zároveň platí, že by nahrávce prospěla větší zvuková nápaditost a lepší uchopitelnost skladeb.
Fakemink dokáže rapovat na jakýkoli beat, adaptovat se na různé styly, ať už je to witch house, grime nebo hyperpop. Vše si při tom produkuje sám, a to mu dovoluje umně přepínat mezi chvástáním a zranitelností, někdy i v rámci jedné skladby.
Zřetelná je potřeba reflektovat rozpory mezi vlastní představou o správné životní cestě a tlakem hektické, rychlým dopaminem posedlé doby.
Kohout je hodně o odhalování slabých stránek a taky prostupování literárních zápletek a skutečného života – tohle téma seriál nenadužívá, nepouští se do intertextuálního chytračení.