Obžerná radost (Kvelertak)

Odchod zpěváka je pro spoustu kapel likvidační. Basák, bubeník, kytarista – to se většinou schová, ale když zmizí hlavní tvář, to může být průšvih. Zvláště, když to byl takový výrazný frontman, jako Erlend Hjelvik, který svou soví maskou vtiskl Kvelertak zapamatovatelný ksicht. Nicméně, soudě podle novinky Splid, se s touto změnou kapela vyrovnala velice dobře.

S příchodem nového zpěváka – a rovněž zdatného řvouna – Ivara Nikolaisena se naštěstí nic nemění na hudebních rysech formace. Kvelertak stále opracovávají svůj osobitý přístup k metalu, který si svou cestičku prošlápává mezi blackem a hardcore a tyto styly ještě míchají s podstatnou dávkou heavymetalové melodičnosti. Na Splid dokonce najdeme i svěží poppunkové náznaky. Novinka, i přes svou trochu přehnanou, téměř hodinovou stopáž, uhání dopředu jako splašený kůň a nenechává moc prostoru pro výdech.

Už název Splid, v norštině svár, ledacos napovídá. Výsledné album je skutečným bojem mezi často protichůdnými styly a přístupy, které se střetávají nejen jako jednotlivé songy, přičemž každý je vlastně jiný a nezaměnitelný s ostatními. Děje se to ale i uvnitř skladeb samotných. Při tempech, které Kvelertak nasazují, je až podivuhodné množství poměrně dlouhých kusů – hned několik jich přesáhne šest minut, Delirium Tremens má dokonce přes osm minut. To je spousta prostoru na zlomy a zvraty, změny vokálu od čistého zpěvu po maniakální řev, od melodické pasáže, po hrubý úsek. Přece jen, melodií od starších desek přibylo, díky tomu je i Splid o něco barevnější deskou, která prakticky nemá slabých míst.

A je to trochu překvapení. Jako by Kvelertak ožili. Ještě eklektičtější, ale kupodivu přístupnější forma – až si jeden říká, že tu vzniká norská konkurence pro švédský popmetalový fenomén Ghost – jim svědčí. Vždycky je tu riziko, že o část původní fanouškovské základny přijdou, to rozhodně. Ale málokdy je album plné tak obžerné radosti z toho, že je možné hudbu dělat zase trochu jinak. To nadšení, které předchozí Nattesferd scházelo.