Od tanečního parketu k soustředěnému poslechu (Kai Whiston)

Devadesátá léta jsou v kurzu. Rave revival je v plném proudu a ohledy do extatické doby zapříčiněné generační obměnou otvírají mnoho příběhů z dob boomu elektronické taneční hudby. Velký fenomén pro generaci Z, která konec milénia vnímala tak akorát z kočárku. Touhu po zjištění, co se tehdy vlastně dělo, řeší deska Quiet As Kept, F.O.G. mladého dorsetského producenta Kaie Whistona.

První albový zářez s názvem Kai Whiston Bitch byl klubovou dekonstrukcí tanečních žánrů s glitch-hopovými základy. Teprve druhá deska No Worlds As Good As Mine ukázala na schopnost vybočit z taneční vřavy a pustit se do konceptuálních přesahů, atmosférických proluk a koherentních kombinací žánrů ve prospěch celého alba. Poetičnost neztrácí ani na novince. Ta je autobiografickým pokusem o revizi Whistonova dospívání v kontrastu kočovné New Age komunity (The Peace Convoy), které byla jeho matka součástí.

Tracky jsou plné krátkých audio záznamů a rozhovorů Whistona a jeho matky Helene, ve kterých postupně odkrývají minulost, například ve skladbě 27-04-99 (datum Whistonova narození), kde Helen popisuje, proč musela z komunity odejít, nebo na poslední 10-10-73 jež nese datum jejího narození, kde vysvětluje své setkání a propadnutí elektronické hudbě a následné participaci na šití kostýmů a vytváření kulis v čemž se realizovala i pro videoklip k singlu Between Lures. Whiston zde zpívá skrz zmodulovaný auto-tune (stejně jako dříve v projektu Dryan). Za zvuku breakbeatu a smyčcového samplu táhne karavan jako pohrobek minulosti, který na konci zapaluje. „I'm a traveller but I'm not a crusty traveller. And I'm not a posey raver, I'm just, sort of, a person. Between two worlds,“ zní na konci hlas ženy jako dovětek skladby.

Deset skladeb dělá padesátiminutovou stopáž, která díky své výpravnosti nenutí k přepínání. Zároveň jsou jednotlivé skladby dostatečně výrazné, aby obstály sami za sebe. Žánrový koktejl je stejně vydatný jako u předchozích alb. Q je hardcorovou smrští s pitchnutým doprovodem od Pussy Riot. Carrier Signal je zas striktním klubovým bangerem s podmanivým vokálem zpěváka EDENa. V T.F.J. Whiston za zvuku přepínání kazet rozděluje jeden track ve dví. Uspěchaný drum and bass zastavuje, otáčí kazetu, kde se po krátkém skitu s ozvěnou Out of Space od The Prodigy pouští druhá část, melancholický náběh na chytlavý bass drop.

Než by opulentně střílel z rukávu množství stylových zvratů, jako tomu bylo na prvním albu Kai Whiston Bitch, soustředí na pilování svého maximalistického přístupu k práci pečlivým skládáním drobných detailů napříč deskou, ať už jde o hrátky se smyčcovými aranžemi ve skladbě Div Era, saxofonové vyústění nervní klubové dekonstrukce ve skladbě 27-4-99 nebo chytře posazenými samply s promluvami jeho matky, či jiných lidí.

Kai Whiston bere nostalgické útržky známých tanečních soundů a lepí si je svým originálním způsobem do propracovaných party koláží, které mají přesah z tanečního parketu k soustředěnému poslechu až po atmosférickému rozjímání. S veškerou úctou a osobitostí uzavírá svou kapitolu dospívání a zvědavé generaci Z poskytuje čitelnou hudební road mapu s otevřenými cestami a jasným směrem. Je na čem stavět.