Oh Yeah! Savages

Skutečnost, že kapela dokáže plout s depresivní bárkou bez jakékoliv kontroly vesel, byla až donedávna nepředstavitelnou báchorkou. Londýnské divošky Savages se však nezastaví před ničím, natož před misogynskými názory starých old shatterhandů. Jejich debut Silence Yourself, nominovaný na prestižní Mercury Prize po boku takového esa, jakým je David Bowie, má už sám o sobě jistou vypovídací hodnotu, ale co přesně očekávat od čtyř černě oděných dívek?

Od první skladby dokazují, že veškeré stereotypy jsou ty tam. Holky v čele s francouzskou rodačkou Jehnny Beth (vl. jménem Camille Berthomier) míří rovnou k věci a jejich přímočarost je očividná jak v textech, tak i v hutném, propracovaném zvuku. Tracky nepojednávají o lásce, spíše agresivně popisují vztahy mezi oběma pohlavími. Garážové bicí, ikonický Fender namazaný grungeovou medovinou a basovka často přebírající otěže skladeb jsou jasným důkazem toho, že Savages umějí vzít za řetězy. Honosné kytarové riffy doprovázené kovovými bubny násilně bijí do tváře a mysteriózně znějící písně plynou v podobné náladě celých čtyřicet minut. Emocemi nabitý zpěv proniká do morku kostí a jeho syrovost navozuje pocit beznaděje a propasti, do které se díky umně použitým kytarovým efektům nekontrolovatelně propadáme. Předělová skladba Dead Nature dotváří post-apokalyptickou atmosféru desky a punkové skladby She Will, Hit Me nebo No Face a Husbands jako by vypadly z repertoáru amerických Yeah Yeah Yeahs. Především No Face a Husbands přímo ječí po záchranné brzdě, které se nám dostává v podobě posledního songu.

Žízeň hasící klavír se v kombinaci s klarinetem stávají stravitelnější pro jemnější povahy, nicméně v rámci celku je volba těchto nástrojů více než překvapující. Album působí jako teplá pryskyřicová koupel, ve které díky Savages, přestože nepřicházejí s ničím, co bychom už předtím neslyšeli, vydržíte až do samotného konce.