Na baru se krátce dávám do řeči s mladým klukem, co dorazil s tátou, už je úplně hluchý, směje se, vážně mu domlouvám, ať si aspoň on dává špunty do uší.
Fronta na baru v Akropoli začíná kolem osmé řídnout ve prospěch plnícího se sálu. Dnes je to bez předkapely, prostor je vyklizen singulárnímu zážitku v režii renomovaného italského power tria Zu. Na baru se krátce dávám do řeči s mladým klukem, co dorazil s tátou, už je úplně hluchý, směje se, vážně mu domlouvám, ať si aspoň on dává špunty do uší. Zdvořile přikyvuje a myslí si svoje.
Zu nespěchají a notnou chvíli jen tak nahazují atmosféru. Simulované štěbetání hmyzu a drobných živočichů transportuje do hluboké sonické džungle a dává tušit brzký příchod podstatně mohutnějších a burácivějších protagonistů. Když konečně dorazí, zem se otřásá a hrdla svírají. Bicí a basu doplňuje barytonsaxofon, který nemilosrdně zasypává sukovitými staccaty a přeskládává vnitřnosti mocným dutím.
Trochu jsem se bál, že mě právě tahle zvuková vehemence dřív nebo později udolá a já začnu netrpělivě vyhlížet konec. Luca Mai ale velmi chytře a až překvapivě uvážlivě nakládá s dynamikou i výrazem, nadto svůj monstrnástroj pravidelně nechává odpočívat a věnuje se synťáku a krabičkám, co taky dokážou pěkně tnout, přece jen se ale víc slévají s basou Massima Pupilla.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Ta se dunivě valí i rezolutně odsekává, na spodních strunách při tom Pupillo zvládá přidávat další vrstvy a barvy a příležitostně vykouzlit i krásná nadelayovaná arpeggia, která kapela nechává v jednom z vrcholů koncertu na pár taktů osamoceně povlávat ve vzduchu, jen aby je vzápětí zas surově utopila v nepropustném zvukovém bahně. Hrdinou večera je ovšem bubeník Paolo Mongardi, který je schopný nenuceně přecházet od zběsilé matematiky přes hypnotické tribálno až k vojenskému pochodování a víření virblů, i něčemu, co znělo jak beat z Closer od Nine Inch Nails.
Koncert trvá skoro dvě vláčivé hodiny. Hudba je místy neuvěřitelně komplexní a promyšlená, současně dokáže působit neotesaně a surově. Free jazz asi, math rock určitě, noise hodně. Metal, i punk, prog, psychrock nebo sludge. Síla Zu je ale v živelnosti a nedogmatičnosti, se kterou všechny tyhle vlivy absorbují a nic si nedělají z ostrých hran. V uších mi druhý den píská víc než normálně, a to jsem měl celou dobu špunty - když už ale hluchnout, tak na výjimečných koncertech.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.
Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.
A pak Iron Maiden. Na obrazovkách se objevuje výzva, aby lidi nepoužívali telefony, první skladba jede bez projekcí a v prostoru vzniká zvláštní napětí mezi starým metalovým rituálem a současným publikem, které má reflex všechno okamžitě vytáhnout, nasvítit a uložit.