Ólafur Arnalds zjevně roztál

Ólafur Arnalds. Jméno soudobé vážné hudby často nespravedlivě opomíjené právě pro svou žánrovou škatulku. Ne každý si užívá poslech klasiky. Ale v novodobém pojetí už dávno nejde o klasickou hudbu, kterou do nás školní osnovy hustí v hodinách hudební výchovy. Už dávno je označení „klasická hudba“ jen škatulkou postupně nabývající nového významu a i nová deska islandského skladatele nesoucí název For Now I Am Winter nemá s mozartovskou klasikou mnoho společného.

Ólafur Arnalds v mnohém zůstává, kým je – tichým, melancholickým, zamyšleným severským vypravěčem němých příběhů. Ale jak se dříve projevoval spíše jako jednočlenná konkurence Sigur Rós, tak na For Now I Am Winter se oprošťuje od fungujících, ale poněkud prvoplánových postrockových momentů a sahá po materiálu zcela novém. Skladby hrané klasickými nástroji od klavíru přes smyčce až k lesním rohům dýchají a více než depresivní zimou u polárního kruhu, zahalenou v neustálém šeru, voní jarním větrem nesoucím se přes otevřené, roztávající polární louky. Smyčce se doslova vznáší v prostoru a jejich party jsou vážné hudbě asi nejblíže. Ale i mezi klavírními kousky se najdou ty odkazující na nezlomnou kontinuitu klasické hudby. Třeba taková Words of Amber jako by odkazovala na Beethovenovu Für Elise, jen s tím rozdílem, že Beethovenovi by se o tak lehkých prstech mohlo jen zdát.

První singl Old Skin, k němuž existuje už i velmi poetický a mnohovrstevnatý klip, reprezentuje album na všech úrovních. Představuje neopomenutelnou spolupráci se zpěvákem Arnorem Danem, jehož hlas se na desce objeví sice jen v pěti skladbách, ale rozhodně nefunguje jako vycpávkový materiál. Tak neobvyklé barvě hlasu je třeba uvolnit dostatečný prostor k vyniknutí. Skladby For Now I Am Winter a A Stutter, jimiž Arnor Dan na desku vstupuje, bych rozhodně zmínila jako první, pokud bych měla označit ty nejtemnější z desky. Tady jako by se skladatel ztotožňoval se svou předešlou tvorbou. Navíc Old Skin šetrně a opatrně připravuje debut elektronických samplů, jejichž použití je v Arnaldsově provedení doslova posluchačskou výzvou. Jen těžko lze uvěřit, že samply nejsou skladatelovým oblíbeným zkrášlovacím prostředkem. A do třetice, Old Skin stejně jako zbytek desky, ať je seberozdílnější od Arnaldsovy předchozí tvorby, v sobě stále nese tu zádumčivou, nostalgickou, severskou notu rozeznívající romantiku i v tom nejtvrdším, nejzmrzlejším srdci. Melodie alba ale – bohužel? bohudík? – už nedopadají na posluchače s drtivou tíhou, jako tomu je například na albu …& They Have Escaped the Weight of Darkness, při jehož poslechu člověk chtě-nechtě propadá stavům na pokraji klinické deprese.