Opiovým kouřem vyloženě proslazený Ariel Pink

Ariel Pink se po zlomové desce Before Today (2010) vrací s albem Mature Themes. Všechno lze u tohohle potrhlého Američana považovat za fór, ale když mluví o dospělosti, je třeba zbystřit. Poslední deska je totiž hudebním dospíváním v tom pravém smyslu slova: dětská potrhlost zůstává, jen kontury vystoupily rázně do popředí a křičí o trochu pozornosti.

Když se po třítýdenním dodávkovém očistci rozhodli členové Animal Collective přehrát si tuhle desku, byla pořádně zvalchovaná. Nikdo si jí na špinavé podlaze dlouho nevšímal, ale jakmile se roztočila v ulepeném stereu, bylo jasno. Doposud bezejmenný Ariel Marcus Rosenberg se rázem ocitl bok po boku zvířecího kolektivu na labelu Paw Tracks a v rychlém sledu vydal alba House Arrest, Doldrums a Worn Copy. Obývákový lo-fi mág měl v té době na skladě něco kolem pětiset tracků a v hlavě jednou tolik. Je pravda, že situace tohohle rodáka z Města Andělů je poněkud specifická: na začátku hrál na tři struny, dodneška opovrhuje digitálem a publikum ho naživo v podstatě nesnáší. Je potom vůbec něco lehčího, než zvracet jeden softpopíkový nápěv za druhým? řeknete si.

Jenže ono to není tak jednoduché – pod rádoby prvoplánovými melodiemi se skrývá síla, která jakmile rafne za rukáv, nepustí. Navíc, od desky Before Today, která dostala vyčesanou prog-glam-synthpopovou fazonku, se Ariel Pink věnuje rovným dílem jak kreativnímu chaosu, tak pečlivému skládání retrofuturistického puzzle. Deska Mature Themes je výsledkem tvorby génia a přísných produkčních zásahů. Buď se do ní zamilujete na první poslech, nebo ji budete do konce života nenávidět - a trápit se nad tím, proč tomu tak je. Samozřejmě, Pinkova schopnost reinterpretovat minulost a dávat jí nový význam hraničí, jako každý geniální počin, s absurditou. Navíc na každém rohu takového eklektického experimentu číhá nebezpečí, že se vám to celé rozpadne pod rukama: stalo se to Of Montreal po Skeletal Lamping a čeká to zástupy dalších.

Ariel Pink se podobnému nebezpečí naštěstí úspěšně vyhýbá – jde ve stopách největších hudebních šprýmařů (The Residents, David Bowie, Beck, Of Montreal…) a dokazuje, že kopec srandy a hudba jdou ještě stále dohromady. Úvodní Kinski Assassin si v doprovodu jednoduchého klávesového motivu pohrává s šílenstvím a odkazem na německého herce Klause Kinského. Spolu s vyhřezlou meditací o středobodu světa (Is This the Best Spot? – odpovězte si sami) ovšem vytváří odrazový můstek pro nejsilnější část Mature Themes. Plně pod surrealistickou nadvládou hypnotické Driftwood, poslední dvě třetiny desky mají nabito třaskavými náboji. Stejně jako androgynní Kevin Barnes a bezpohlavní Residents si i nymfa Ariel zahrává s freudovskými motivy. Kdyby si otec psychoanalýzy pouštěl při svých gaučových seancích hudbu, musel by to být Ariel Pink. Ať už jsou to libidózní témata v Lybarem natupírované ódě na chtíč Symphony of the Nymph nebo postpubertální pocity viny z vlastní žádostivosti v Mature Themes, Ariel umí zatnout hluboko. A kupodivu jeho rány vůbec nebolí. Právě naopak.

Konec patří rozmanité směsici. Skladba Farewell American Primitive umí navodit příjemný pocit rauše, který člověk tak dobře a důvěrně zná odjinud (Lotus Plaza, The War On Drugs etc.). Live It Up si zmalátnělou atmosféru drží, ale nebojí se zabrousit ani do osmibitového hájemství. Opiovým kouřem vyloženě proslazený je pak malý Pinkův experiment: ambientní opus Nostradamus & Me místy připomíná záchodový evergreen mistra Ena z Trainspottingu a pro mě osobně je to jeden z vrcholů desky.

Podtrženo sečteno, album Mature Themes je jako krásně vyvedený hrad z písku. Ze všech složitých tvarů a hladkých ploch vám přechází zrak, ale i tak pořád otravuje vtíravá myšlenka na všechny ty psy, kteří se vám do písečku kdy vychcali.