Opravdová džungle ve vymyšleném velkoměstě (Forest Swords)

Ruchy, hluky, špína a pravidelně tepající přívaly deště přerušující zpěvy R’n’B hvězd. Taneční beaty slyšené skrze chladné cihlové zdi. Poznáváme? Ano, toto je sladký zvuk good ol’ Britain, jak nám jej v posledních letech servírují prominentní angličtí producenti aneb elektronická elegie nad umírajícím impériem na začátku jednadvacátého století. A když se zdá, že nejvěrohodnější (a snad i nejšpinavější) soundtrack k tomuto neustále zrychlujícímu se filmu složil introvertní spasitel post-dubstepu Burial, objeví se na scéně ještě osamělejší, ale o to intenzivnější umělec: Matthew Barnes alias Forest Swords.

Jeho EP Dagger Paths z roku 2010 nabídlo mix vokálních a instrumentálních samplů zabalených do hiphopových beatů, pokřivených kytarových riffů a rozladěných klavírů. Na svém prvním dlouhohrajícím LP Engravings v tomto směru pokračuje, avšak nyní se jeho rozsáhlé a s největší pečlivostí vytvořené plochy zažírají pod kůži jako nikdy předtím. Barnes se na rozdíl od svých souputníků netopí pouze v metaforické džungli velkoměsta; nyní čerpá ze zvuků džungle opravdové. Hned druhý track Thor’s Stone je postaven na hypnotické šakuhači lince, která frázuje svůj part mezi dubové bicí a zkreslené vokální samply. Na porozumění textu se tu nehledí, prim hraje pouze jeho akustický efekt. Stejně tak jednotlivé tóny samy o sobě nic neznamenají, dohromady však tvoří pospolitý celek, jeden nádherný čistý zvuk, stvořený z desítek zvuků špinavých.

Barnesovo žánrové chameleónství a všudy prosakující hauntologie dávají vzniknout mnoha odstínům zamyšleného koukání na boty. Radostný orchestrální sampl na začátku Irby Tremor jen klame tělem a po jeho skončení se opět vrací melancholie v podobě zmutovaných hlasů a fléten. Vzpomínky se však vrací a ke konci tracku se přeci jen objeví záblesky orchestrální radosti. V následující skladbě Onward je našim zvukovým kurátorem neidentifikovatelná noisová smyčka, která se při své autistické cestě do neznáma nechává podmalovávat hlubokou basou a melancholickým klávesovým motivem, aby nás nakonec dovedla k dalšímu orchestrálnímu výstupu. Praskající smyčce ze zaprášené gramofonové desky však znamenají jen další potvrzení věčného osamění. Než se jejich síla projeví naplno, Barnes sampl bez slitování zastaví. A jsme zase na začátku.

Je vůbec s čím srovnávat? S podobnými kousky skládačky pracuje kdekdo, ale takto umělecky silná a zároveň lidsky zranitelná výpověď je ojedinělá. Co se týče práce se zvukovým prostorem, kde je imperativ kladen na celkovou texturu a nikoliv na jednotlivé části, vidím spřízněnost (nejen) s Boards of Canada. Nicméně s touto nahrávkou se Barnesova poetika definitivně staví na nový piedestal, který sice stojí notnou dálku od všech ostatních, ale to mu nic neubírá na jeho kráse. Či spíše špinavosti.