Osvětimská knihovnice Dita Adlerová

Období druhé světové války, pár okamžiků před 8. březnem 1944, kdy bylo hromadně zavražděno dosud největší množství českých občanů v pekle na zemi, v kulisách osvětimského vyhlazovacího tábora Březinka. Tak začíná kniha vzpomínek tehdy čtrnáctileté Dity Adlerové, dnes Dity Krausové žijící v Izraeli, jejíž vzpomínky zpracoval Antonio G. Iturbe.

Ve vyhlazovacím táboře byl zbudován rodinný tábor, který obývaly židovské rodiny, v kartotéce označené „zvláštní zacházení“. Do dnešních dní není známo, proč tomu tak bylo, existují však domněnky, že se mělo jednat o Potěmkinovu vesnici či o divadelní kulisy pro emisary Červeného kříže, jež měly vyslance organizace přesvědčit, že lidská práva jsou dodržována i v místech, která „opustil sám Bůh“.

V tajně zřízené škole, ve které vyučují děti a mládež představitelé uvězněné inteligence v čele s Fredy Hirschem, se podařilo uchovat pár knih (jejich počet se dá spočítat na prstech obou rukou), jež se používají při vyučování. Přestože je nalezení fyzických knih trestáno smrtí, Dita se stává knihovnicí v Osvětimi. O knihy pečuje a ony jí rozšiřují obzory nejen o světě dětském, ale i světě dospělých. Zároveň prohlubují její vnímání, podobně jako všechna umělecká díla: „Když jsou lidé zavření, značkováni a zabíjeni po tisících jako zvířata, nakonec sami uvěří, že jsou obyčejnými kusy dobytka. Smích a pláč jim připomenou, že jsou ještě lidmi.“ Fiktivní svět literatury se stává únikem z tristní reality a nuzných životních podmínek nejen pro Ditu, ale i pro její vrstevníky.

Co je největším postrachem nedemokratických systémů a jejich vedoucích představitelů? Opozice, ozbrojený odboj, spravedlnost? Překvapivou odpovědí se stává jedno jediné slovo – kniha. „Všichni diktátoři, tyrani a utlačovatelé v dějinách, ať už byli té či oné barvy pleti, Árijci, černoši, orientálci, Arabové anebo Slované, všichni měli jedno společné – zuřivě pronásledovali knihy. A bylo lhostejné, jménem jaké víry to dělali...“

Na mysl přichází kniha s obdobnou tematikou – 451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho. Oproti Osvětimské knihovnici se jedná o román dějově ukotvený v budoucnosti, kde se společenstvo „vyděděnců“ snaží uchovat knihy podobně jako v Osvětimi, v obou možných podobách: fyzické i „živé“ formě (obsah knih je uchováván v lidské paměti a ústně šířen). V Březince však v plamenech nekončí literární díla, ale samotní lidé...

Pro čtenáře, který se s tématem holocaustu střetává poprvé, se jedná o zajímavé čtivo. Dostane se mu zběžných informací o zdařilých útěcích ze „zadrátované lidské klece“, lze pohlédnout na život v prostředí, kde i ti nejméně podezřelí se stávají konfidenty a kde se uvěznění mění v bezcharakterní bytosti s lidskými rysy.

Osvětimskou knihovnici lze brát jako vstupní bránu do literatury šoa. Napínavost Vrbovy knihy Utekl jsem z Osvětimi sice postrádá, popis egoistického boje jednotlivce o vlastní přežití z Noci Elieho Wiesela a bezvýchodnost uvedenou v Glazarově knize Treblinka, jako slovo z dětské říkanky zde také nenajdeme, ale pro připomenutí děsů a hrůz, jimž museli někteří v první polovině 20. století čelit, je to dílo více než zdařilé.