Pád do zkreslením deformované meditace (Dylan Carlson)

Když se počátkem devadesátých let objevil drone metal, byla to zejména seattleská kapela Earth, kdo novému stylu nakypřil půdu. Její vliv na scénu mísící postgrunge, sludge a experimentální hudbu byl zcela zásadní. Earth, jejichž ústřední postavou byl od samého začátku Dylan Carlson, tehdy drtili svoje fanoušky masivní hlasitostí a destruktivním zkreslením a ovlivnili tak kapely jako Om, Khanate nebo Sunn O))).

Carlsonovy zpočátku velice drsné zvukové krajiny postupně odvál čas a drogová závislost. Brutální zkreslení se však americkému kytaristovi zadřelo hluboko pod kůži, a i když poslední desky Earth mají mnohem smířlivější charakter, každé Carlsonovo hrábnutí do strun ještě dlouho rezonuje v hlavě. Nejinak je tomu na jeho sólových, mnohem experimentálnějších albech, jejichž počet nyní rozšiřuje novinka Conquistador.

Desku vyplňují především rozostřené a velice pomalé melodie, opatrně opřené o La Montem Youngem inspirované drony. Díky nim skladby připomínají pád do zkreslením deformované meditace, z níž vytrhuje houpavá kytara se stopami toho nejchraplavějšího blues, jaké si lze představit. K tomu Carlson rád experimentuje a pohrává si s terénními nahrávkami. Ty mají zpočátku podobu pouze prchavého šumu, později přetvořeného v jemné zvonění. Jakékoli hranice přeci jen trochu konvenčnějšího komponování pak zcela opustí v krátké And Then The Crows Descended a přes tajemný úvod Scorpions in Their Mouths se deska opět přehoupne k ostrému kytarovému purismu.

Conquistador nehýří množstvím not, ale jejich expresivitou. Každou lehce načrtnutou, ale vzápětí zkřivenou melodii provázejí nevyzpytatelné ruchy rozbíjející kolébavou atmosféru. Nahrávka zní přesto uvážlivě, protože i z nejtvrdších zvuků se vynořuje klid. Harmonie mezi dravostí a sebekázní.