A pak že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš (s Esben and the Witch)

Brightonská kapela Esben and the Witch vydala druhou dlouhohrající desku s poměrně ultimativním názvem Wash the Sins Not Only the Face. Na Matadoru, dámy a pánové. To je útočiště takových pojmů, jako jsou Sonic Youth, Belle & Sebastian, Mogwai, Yo La Tengo nebo Cat Power. A že jste o nich ještě neslyšeli?

Debutové album Violet Cries vydali předloni a v jeho souvislosti se hodně skloňovalo přídavné jméno gothic, za nímž hned v závěsu figuroval termín experimental. Jméno Esben and the Witch obšlehli z jedné dánské pohádky – v podstatě Perníková chaloupka bez Mařenky smíchaná s tradičním „splň tři úkoly, jinak umřeš“. Naopak název aktuálního alba je anglickou translací starořeckého palindromu, který se ani nepokoušejte číst v originále...

Obal aktuální desky klame... hlavou. Vypadá totiž jako prototyp shoegazeové kapely, říznutý adekvátní duchařinou. A ani jedno z vyřčeného tady nenajdeme zastoupené v takové míře, aby to musel vyjadřovat vizuál desky. Oproti předchozímu albu se EATW více vzdálili převažujícímu temnému zvuku. Kdyby byly skladby čistě instrumentální, máme co dočinění s postrockovými sonickými experimenty aneb Jak vygradovat svůj song až na hranici kýče? A najednou mlátíte hlavou do zdi, ani nevíte jak... EATW jsou si toho dobře vědomi a umí najít požadovanou rovnováhu. Postupně narůstající a potenciálně zadušující zvukové dece proto brání jemně usazený ženský hlas. Hned v úvodní Iceland Spar se úderný hlavní motiv střídá s bojácným zpěvem křehké Rachel Davies – novodobé sirény (nebo taky správně živené ségry Kiery Knightley). S ní totiž všechno stojí i padá. Zvláštně utvářené hlasové party a mnohdy nepřirozená, až zvrhlá intonace zpívané angličtiny dávají celkovému vyznění songů tu správnou esenci temného feelingu, který ale není ve všech případech vybalancovaný na náležitou stranu Síly (viz. třeba When That Head Splits). Někdy by jen stačilo tak okatě nekombinovat – netahat po samohláskách jednotlivá slova, ale spíše si hrát s barvou hlasu a výškami (jako například v Shimmering, kde to funguje).

Dynamika alba daná střídáním rychlejších a pomalejších písní nakonec vyznívá nejednoznačně. Na desce můžeme najít poměrně zásadní kvalitativní a koncepční rozdíly s tím, že jako absolutní nedonošenci působí teskněbolná skladba Putting Down the Prey se závěrečnou, zbytečně překombinovanou Smashed into Pieces. Na druhou stranu kapela dokazuje, že je schopná napsat i hity s koncertně-skákacím náběhem (Despair nebo Deathwaltz) a uvolnit se tak z křečovitého sevření, které s sebou přináší velké očekávání z druhé desky.

Druhé album EATW nejlépe charakterizuje pozvolná expanze zmiňovaného post-rocku, doplněná hlavně elektronikou a post-punkem s náznaky noiseu a industrialu. Na Wash the Sins Not Only the Face se sice obhájili, zároveň si ale na cestu nadělali dost hromádek, které musí s případnou třetí deskou odklidit. Z hlediska různorodosti žánru se nabízí srovnání třeba se Siouxsie and the Banshees, Warpaint, Chelsea Wolfe, a pokud máte trochu fantazie, můžete zachytit i ozvěny Blonde Redhead nebo Foals. Každý z nich na to jde ale svým vlastním způsobem.

Esben and the Witch potvrdili, že v klikatých vodách řeky zvukových experimentů jsou jako doma. Prodírají se osvědčeným, tmavým, studeným proudem a během své krátké cesty zdaleka ještě neobjevili všechny zátočiny. Potenciál mají každopádně velký. Koneckonců, ještě nezkusili metal...