Palmistry v syrové podobě

Palmistry je londýnský zpěvák, ale především producent. Než dospěl k vydání vlastního dlouhohrající materiálu, motal se kolem labelu PC Music, spolupracoval s kolektivem Bala Club a produkoval čínského rappera Triad God. Všechna zmíněná jména spojuje inovativní způsob uvažování, který se projevuje v odvážné dekonstrukci zaběhlých hudebních žánrů. Ta se mnohdy stává předobrazem trendů, které s jistým odstupem doléhají na hlavní proud.

V Palmistryho tvorbě je ambice směřovat k mainstreamovému popu oproti zmíněným slyšet nejvíce, v jeho případě však k tomu minimalistickému. Dobrovolně se staví do pozice hudebníka, který otevírá těžce proniknutelnou internetovou subkulturu spojenou s netradičními labely širšímu publiku. O jeho tvorbě se nejčastěji mluví v souvislosti s převrácením tanečního jamajského dancehallu do intimní podoby. Tedy žánru, který díky superúspěšným a megalomanským Major Lazer boduje v aktuálních hitparádách. Palmistry je na rozdíl od nich zvukový minimalista, své beaty vysvléká z nadbytečných vrstev a navléká na ně pouze svůj tichý zpěv. Magazínu Fader prohlásil, že dancehall nedělá, ani se jej nesnaží reformovat. Vlastně si jenom půjčuje jeho rytmy, v kterých se ukrývá spousta melancholie, jež v podobě pro taneční parkety není slyšet. Má tak hodně společného s jamajským raperem Popcaanem, který rovněž zeštíhluje hutný žánr a představuje ho v procítěnější civilnější formě. Toho můžete znát i ze společného singlu s Jamiem xx Good Times.

Oproti nim je však Palmistry osobitější a radikálnější. Desku otevírá hymna všech introvertů, singl Club Eso. Ta převrací žánrové standardy a je tedy nejsrozumitelnějším a nejreprezentativnějším kouskem z desky. Palmistry v dalších písních experimentuje a proniká hlouběji do žánrových obrysů, na kterých v syrové podobě představuje základní lidské emoce. Ty představuje v textech bez větších příběhů, tím že opakuje a hraje si s jednotlivými slokami tak, že mu v některých částech písní není moc dobře rozumět. Mezi ně vkládá instrumentální mezihry s přesahy do neagresivní podoby grimu. Ty dokáží zaujmout v momentech, kdy se zpěv začíná unavovat a působit stísněně a křečovitě. Zvolená producentská premisa je kvůli zpěvu nenápadně odsouvána na druhou kolej. Album Pagan tak v druhé půli ztrácí tempo a stává se příliš introvertním a samoúčelným. Přesto je deska výborným úkazem toho, jak inovativně se dá pracovat se zaběhlými koncepty, třeba tak, že je očistíte a představíte v ryzí podobě.