Pam jako stisknutí duhového knoflíku

Experimentální hudba sama o sobě vybízí k tomu, aby byl autor obestřen tajemstvím. To platí i pro Pasiho Mäkelu. Jeho jméno sice není v našich končinách neznámé, ale krom paktování s Tomem Procházkou z B4, jsou jeho další projekty The Spermbankers a finští psychadelici Läski pro našince tajuplnou Lemurií.

Příměry ale můžeme udělat díky spolupráci s Federselem, jejichž společná deska An Evening With Federsel & Mäkelä (2012) je pro Pam určující. Tedy až na takřka úplnou absenci identifikovatelných nástrojů, hlasů a melodických her. Takže zatímco kolektivně vytvářejí zajímavý přechod od B4 k čistému experimentu, hudba Pam je neohraničená, zmatená a svobodná. Když ji Mäkela odpálí, je to jako stisknutí duhového knoflíku, čirá psychedelie zvuků. Kruté zkreslení prošité basovou linkou nebo srozumitelnými verši? Zapomeňte. Jen ze začátku se zdá, že vše pohání šaman Mäkela do strojového 4/4 taktu boucháním své hole do země, jako „dirigenti“ osmnáctého století. Pak ale mocné síly pustí z krautového rytmického sevření a začnou se dít věci.

Spousta úryvků melodií se vyvalí jako z vulkánu a to, co v něm zůstane, bublá a vře před dalším výtryskem. Skladbami štkají progrocková sóla s freejazzovou svobodou, nebe halí kouř a pod ním skučí větry, přinášející démonickou bouři plnou opakujících se záhadných zaklínadel. Zvuků je tolik, že není možné je interpretovat. A přestože některé skladby volně ubíhají, kadence akustických změn je na úrovni myšlenkové zaznamenatelnosti. Divoká krautrocková koláž. Matérie často nenápadně zavrní zvukomalebností, která však pod náporem mohutného zkreslení

vydrží jen několik zlomků vteřiny.

Může se zdát, že všeho je až příliš. Mäkela se sice snaží klidnit palbu, ale vřava bitevního pole nikdy neutichne úplně, Mäkela nikdy nepřestane kroutit bezpočtem knoflíků svých obskurních mašin. Potenciometry rádia jako by hledaly, jestli někde nehraje Keith Rowe.

I když to zní vlastně dobře, je otázkou, jak moc se od společné práce Mäkela posouvá a nakolik pouze převařuje hotový lektvar. Ten má pořád říz a možná větší než kdy předtím, ale je pouze pro otrlé jazyky a hledání chutí je spíš dřina než zábava. Ve skladbách najdete silné momenty: zaseklou desku, monumentální žestě, podmanivé kvílení. To a mnohem víc však nedokáže zabránit pocitu, že necítíte půdu pod nohama. A to se lidským bytostem občas hodí.