Panáčikovy postmoderní vize

Jednota je mizející pojem. Stále větší tříštění a zašmodrchanější pluralita názorů, škatulek a uměleckých děl vede paradoxně k letargii. A tu se stále více autorů snaží roztlouct. Protože vede ke zpomalování až zastavení kritického myšlení. A co stojí, umírá.

Tomáš Moravanský, skrývající se v podivném světě jménem Panáčik, se na tuto planetu nezájmu řítí jako meteorit, před jehož brzkým dopadem vše ožívá v naprostém zmatku. Postmoderna kolem sebe metá bezpočet pocitů, které se kříží, vykrádají, urážejí a inspirují. Vytvářejí chaotickou prapolévku, v níž kmitá život o sto šest. Dělá tím čest svému názvu. Naprosté roztříštění jakékoli jednolitosti si přitom zachovává uchopitelnost, připouští vzájemnou koexistenci všech prvků a mačká je do konzistentních sfér. Přichází se zvukovou nadvládou vyššího principu. Ten se postupně otevírá a vzápětí hroutí do sebe, propadá dekonstrukci. V momentu, kdy si myslíte, že mu rozumíte, rozpadá se pod tíhou intencionality. Ani na okamžik neustávající zběsilý přísun vjemů neustále souvisí se vším kolem i v nás.

S tím, jestli existují tyhle vnitřní vazby nebo dokonce samotné transcendentní prvky, si neláme hlavu. Jako správná postmoderna se rve se svým fenomenologickým základem. Panáčik je šíleným eklektikem, pro něhož písně mají a zároveň nemají smysl, stejně jako jazyk, jehož slova používá s ironickým úsměvem. Ten cítíte v zádech i při poslechu jeho hitových melodií, kladoucích zatraceně vysoké nároky na to, jak se v mozkovně otáčejí ozubená kola. Svou koncentraci ale nemusíte zbavovat pout, je čistě na vás, jak daleko necháte zajít nejistotu. Postmoderna je tolerantní, ale touží po každé zpětné vazbě vašeho nitra.

Vysmívá se jakémukoli trvání. Jazykové hry lezou po žebříku gradace, z něhož padají a potápí se do propadlin syntezátoru. Dada texty prskají do žesťů a smyčců, klavír neomaleně pendluje mezi kolovrátkem akordů a roztáhlých přeběhů přes klaviaturu. Vše přelévá elektronikou a vy cítíte, že se vám z hrdla dere psychopatický smích, když slyšíte: „Ty do nich kameňom, já do nich puškou!“

Panáčik přišel s deskou divokou jak Guggenheimovo muzeum a s tolika barvami, že by vám nestačila paleta. I několik by jich bylo málo. A přestože do ní můžete vložit nekonečný přesah, netrpí přeintelektualizovanou modernitou, je svižná, i hitová. Vydejte se s Panáčikem až na kraj světa. Tam vás shodí dolů.