Patologicky precizní Inheritance

Inheritance jsou seskupením se vztahem k dálce. Zatím se ještě nikde nechlubí, jak přesně jejich spolupráce funguje, zdá se ale, že právě pozůstalost je název obsahující vše podstatné. Pozůstalost jako něco hmotného a trvalého, jako dědictví abstraktního soužití jinak vzdálených vztahů. Dědictví, které vyvolává živoucí pocit náklonnosti k něčemu odloučenému.

I přebal alba Frames ořezává tváře aktérů tak, že se zdají být nepřítomní, a přitom na dosah ruky. A taková je i jejich hudba, plná postrockové nekonečnosti, i velice konkrétní matematiky. Ale nebylo tomu tak vždy, ještě loni se totiž rozehrávali na debutovém EP Distances, jehož donebevolající repetitivnost a zvuková uzoufanost byla jen raným stádiem. Za devět měsíců se mnohé změnilo.

Ne že by Inheritance prošli velkou proměnou, ale Frames má v sobě daleko více životní energie. Zejména klavír se pořádně a zhluboka nadechl, je mnohem větší zábava ho poslouchat, umí budovat napětí i prozářit den. Ať hraje cokoli - příjemnou melodii, minimalistický motiv, rozdmýchanou harmonii - vždy je obsypán nepočitatelným množstvím úderů paliček a metliček, jako žárovka hmyzem. A úplně stejně do něj narážejí, obletují ho a vrhají stíny všude okolo. Při opakovaném poslechu je zřejmé, že v mihotavém pohybu není jen řád, je v tom něco víc. Matematická přesnost. Fraktálový jazz.

Do divočejších experimentů se ovšem nepouštějí. I když klavír místy otočí pár stránek najednou, kytara uběhnuvší text srozumitelně vysvětlí, společně na sebe až obsedantně navazují. Zatímco Sousedi na Purpura Echo udělali rozvířené kytaře protiklad v podobě violoncella, Inheritance jí zapletli do klavíru, že ji sotva kdo vymotá. Přitom si oba projekty nejsou hudebně tak vzdálené.

Inheritance zvládli za pár měsíců vyzrát tak, jak se jiným kapelám nepodaří za několik let, i když je zavádějící mluvit o plnohodnotné desce, když je jen o deset minut delší než čtvrthodinové EP. Směs klavíru, kytary a bicích je plná propracovaných melodií i pocitových návalů, jakkoliv budete občas marně sahat po pevné struktuře uprostřed zdánlivě chaotické vyšší matematiky. Nikdy ji ale nepřestanete tušit. Nepřestanete věřit, že rozumíte jinak naprosto vzdálenému systému.