Pattonovy signály Tomahawkem

Nikdo nemůže šokovat věčně, dokonce ani Mike Patton. Možná jsme si až příliš zvykli, že každý další kousek tohoto vysoce inteligentního pošuka bude nevyzpytatelně jiný a extrémní. Čtvrté album jeho formace Tomahawk takové není, ale nemusíme nad ním proto zívat. V porovnání s naprostou většinou rockových spolků se jedná pořád o mimořádně nápaditou, originální a dobrodružnou kolekci, která pakliže obsahuje nějaká klišé, jsou to spíš taková, která vymyslel sám Patton a teď s nimi eklektickým, ale stále svěžím způsobem pracuje. Nejde o bezbřehé experimentování (k tomu Tomahawk stejně nikdy nesloužili), ale je tu cítit jistá ruka člověka, který ví, co chce. Oddfellows může být signálem, že Patton přechází od extenzivního k intenzivnímu hospodaření, tedy že kultivuje už obdělané, ale to v jeho případě znamená pořád zatraceně vysoké výnosy.

Mike Patton a jeho kumpáni se probírají bohatým archivem výrazových poloh nejen ze své předchozí tvorby, ale i z jiných šéfových projektů. Jeho nejslavnější štaci, tedy Faith No More, připomenou úderně rockové palby jako Stone Letter (ta má podobně přímočarý tah jako svého času Digging the Grave), South Paw nebo Typhoon, ulítlé divočiny typu Rise Up Dirty Waters odkazují k Mr. Bungle, hororově zlověstné zpomalovačky (A Thousand Eyes, I Can Almost See Them, Baby Let’s Play) zase mají něco z fantomasovských „režisérských sestřihů“ a celé je to v uvážlivém množství špikované popovými melodiemi.

Je to jistě jedna z nejpřístupnějších a nejtradičněji rockových desek Pattonovy post-FNM kariéry. Ten, kdo chce být zas a znovu překvapován, tu zřejmě nedojde ukojení. Ale odmávnout album Oddfellows jako obyčejný bigbít rozhodně nelze. Na to je až příliš pattonovsky proměnlivé, nadstylové a propracované. Sice poměrně bezpečné, ale stále vysoko nad běžným standardem.